Tento ikonický, z celého rodu nejchovanější druh popsal v roce 1960 americký ichtyolog Robert Rush Miller. Je to jeden z nejmenších druhů rodu, kdy velmi drobný sameček dorůstá do velikosti okolo 15 mm, kdežto mnohem robustnější samička dosahuje jednou takové délky, a může tak přesáhnout i 30 mm. Obě pohlaví jsou zbarvena do olivově zelena až šeda. Rozdíl mezi samcem a samicí není jen v jejich velikosti, rozlišovacím znakem je zároveň i samečkovo gonopodium.

Dospělý téměř 2cm velký sameček • Foto: Luboš Jedlinský

Obývá sladké a částečně i brakické vody, areál rozšíření se rozprostírá v dolním toku Rio Yaqui v Sonoře a podél pobřeží do San Blas v Nayaritu – Mexico. V přírodě osidluje biotopy s hustou vegetací a hlinitopísčitým dnem do hloubky 200 cm, v hlubších vodách se běžně nevyskytuje. V některých lokalitách klesá teplota vody v chladném období na +17 °C a naopak v horkých měsících se na určitý čas vyšplhá k +25 °C. Teploty překračující horní hranici jsou pro ryby nepříznivé, a můžou tak být příčinou výskytu různých nemocí a úhynu ryb na přehřátí. Na tuto skutečnost by se mělo myslet i při chovu v akvárií a ryby těmto hodnotám nevystavovat.

Trio Poeciliopsis prolifica • Foto: Luboš Jedlinský

Poeciliopsis prolifica byla moje vůbec první ryba z celého rodu a je v mých nádržích od konce roku 2017. Získal jsem ji jako potěr v počtu několika kusů ze zahraničí, které potom stály u vzniku budoucí chovné skupiny, kterou mám v menší počtu dodnes. Ovšem nebylo to s nimi nikdy lehké a jejich chov bych přirovnal k houpačce v pohybu, kdy jednou byl chov na vzestupu a jindy naopak počty klesly tak nízko, že jsem se bál, že o ně přijdu úplně. Co to způsobuje, netuším.

Některé roky jich plavou v akváriu stovky, naopak jiné roky jich je opravdu jako šafránu. Tyhle stavy nejsou způsobeny úhynem ryb, jak by se mohlo zdát, příčina je v neochotě se množit. To trvá mnoho měsíců, někdy i více než rok. A pak se ve stejném prostředí se stejnou stravou jakoby lusknutím prstů objeví první mláďata a od té doby se počty ryb opět zvyšují, až jsou tak početné, že odchovy lovím a zakládám další akvária. Ale pak se to opět stane, jejich reprodukce nenápadně klesá, až v akváriu postupně zůstane jen malá skupinka ryb.

Samička v pokročilé fázi březosti • Foto: Luboš Jedlinský

Je pravdou, že chov přírodních druhů živorodek je samostatné odvětví akvaristiky, které chovatele nutí řešit nevšední věci, vymýšlet další nápady a zkoušet nové věci, aby o daný druh nepřišel. To chovatele posouvá pořád dál a dál, ne jako u snadno chovatelných a běžně dostupných ryb, kdy jsou nové populace lehce získatelné.

Porodní PVC box určený k porodu. Tyhle boxy využívám velice rád, stojí pár korun, když splní svůj účel a už nejsou potřeba, jednoduše se prázdné naskládají do sebe a nezabírají tak místo jako tomu je u akvárií • Foto: Luboš Jedlinský

U živoroděnky svítivé se mi osvědčilo krmit ve velké míře živou potravou ve formě dafnií komářích larev. V obou případech kvůli velikosti samců musí krmná dávka obsahovat i velmi drobnou velikost. Velmi rád k tomuto účelu používám vylíhnutou žábronožku solnou, kterou jim dávám každý den ráno, než jdu do práce. Při odpoledním krmení dostávají společně s ostatními rybami v rybárně i vločkové krmivo s převahou rostlinné složky, popřípadě mražený cyklop. Když jsem dlouhodoběji krmil pouze vločkovým krmivem, tak po určité době začaly odchovy klesat a ryby se neochotně množily, v případě velké dávky masité potravy je tomu naopak. Potěr je velmi droboučký, lovím jej z chovných nádrží do menších, cca 4l PVC boxů, kde ho zpočátku rozkrmuji mikrami. Posléze, když jsou rybky o něco starší, dostávají vylíhnutou žábronožku solnou, tu doplňuji o jemný prášek ze sušené spiruliny.

Proti světlu jsou živoroděnky svítivé téměř průhledné a jak je na fotografii patrné, je dobře vidět i její páteř • Foto: Luboš Jedlinský

Razantní velikost mezi samcem a samicí obecně vede u velké části druhů ryb k nejistotě, kdy velké samice utlačují malé samečky nebo na ně útočí, jako tomu bývá u rodu brachyrhaphis, gambusia hurtadoi a jemu podobných agresivnějších druhů. V tomto případě tomu tak není, mohutné samice na štíhlé a malé samečky nikterak neútočí. Dokonce si při troše zeleně ve formě rostlin a při dostatečném krmení ani nevšímají titěrných mláďat a jsou k nim tolerantní.

Jak jsem na začátku článku zmínil, i v mém chovu se snažím v letních měsících držet po větší dobu teplotu pod +25 °C, ideálně na hodnotu okolo +23 °C. V zimním klidovém období mají po dobu zhruba dvou měsíců v akváriu teplotu vody přibližně +16 °C. Už se mi však stalo, že před několika lety teplota vody klesla na pár dní k +13 °C, ryby to ale ustály a normálně přijímaly potravu. Studená voda je pro ně impuls k odpočinku, nemnoží se a zpomalí aktivitu. K tomu by se mělo přihlédnout i v potravě, to znamená dávat jim menší dávky a méně masité potravy. Dalo by se říci, že se v tomto směru jedná o chudé období, má to však velkou výhodu, ze které se dá těžit – když se s příchodem delších jarních dní a oteplování vody zavede pestrá strava s velkým podílem živočišné složky, ryby se mnohem ochotněji množí.

Snad článek o nenápadně zbarvené, ale zajímavé živoroděnce otevře dveře do akvaristických odchoven, a tento druh se bude těšit větší oblibě. V dalším díle minisérie vám představím zajímavěji zbarvený druh poeciliopsis gracilis.
 

Autor textu: Luboš Jedlinský

Úvodní fotografie : Wikimedia Commons / Andrew Bogott