Zvířata jsou součástí lidských příběhů již od prvopočátku. Dochází u nich postupně k domestikaci, a to nejen psa domácího, který se považuje za vůbec první domestikované zvíře. Protože si lidstvo uvědomuje rozsáhlé možnosti využití nejrůznějších vlastností a tělesných staveb jednotlivých zvířat, dochází k postupnému zdomácnění i ostatních druhů zvířat.

Neznalost z oblastí lidské anatomie, fyziologie a psychologie v minulosti nicméně nevytváří žádnou velkou snahu o cílené nasazení těchto zvířat k podpůrným nebo léčivým účelům. Osoby mentálně nebo jinak postižené bývají v minulosti často ponechány tzv. Darwinovu výběru, později vyřazovány ze společnosti nebo oddělovány mimo civilizaci. Velmi často jsou označovány jako nepotřební, obtížní.

To vše se mění až posledních několik desetiletí, kdy dochází ke začleňování všech osob do společnosti. Vše s cílem vést plnohodnotný život, jako ostatní. Lidé se zdravotním nebo mentálním postižením dnes nejsou chápáni jako „ekonomický problém pro společnost“, ale jsou úspěšně zapojováni do společnosti a do fungujícího trhu práce.

Jedním z doplňkových způsobů terapie, která dnes nabývá na velké oblibě je i zooterapie, terapie, která poskytuje klientům propojení dvou základních prvků, které provázejí lidstvo už od počátku – člověk – zvíře.

Historie využití zvířat k léčebným účelům

Jako úplný počátek náznaku využívání zvířat k léčebným nebo jinak podpůrným účelům lze spatřit v souvislosti se samotnou domestikací těchto zvířat.
Jedny z prvních zmínek o nasazování zvířat, jakožto doplňkovou terapeutickou činnost, uvádějí historické prameny již v 8. až 9. století v Belgii.

V následujících letech nicméně nejsou historické zdroje tak vstřícné. Další zmínky o využití pozitivního působení zvířat k těmto léčebným účelům nacházíme až v Anglii v 18. století. Zde bylo u duševně nemocných pacientů využíváno pozitivních vlivů při činnostech spojených s péčí o tamní drůbež a králíky. O něco později, v 19. století, se v Německu setkáváme v centru pro epileptiky už s rozsáhlejší škálou zvířat využívaných v zooterapii – byly zde používáni psi, kočky, ovce, kozy, ptáci a koně.

Definice zooterapie

Zooterapii si můžete velmi jednoduše představit jako terapii za využití zvířat. Souhrnné vymezení nebo definice samotného pojmu však takřka nikde nenaleznete. Každá organizace nebo jedinec, který tuto formu terapie provozuje, si tvoří vlastní definici a vymezení konkrétních činností spojovaných se zooterapií, jenž vyhovují právě jeho potřebám.

Jednou z nejvýstižnějších definicí, z hlediska využití zvířecího druhu při zooterapii, můžeme tuto formu dle Mojžíšové, Lacinové a Šemberové (2000) označit jako „souhrnný termín pro rehabilitační metody a metody psychosociální podpory zdraví, které jsou založeny na využití vzájemného pozitivního působení při kontaktu mezi člověkem a zvířetem“.

Další z charakteristik, velmi stručných, poté nabízí Freeman (2007): „Velmi zjednodušeně řečeno, pojmem zooterapie rozumíme pozitivní až léčebné působení zvířete na člověka.“

Lacinová (2007) potom uvádí jako charakteristiku této terapie „základním principem tohoto léčebného působení skutečnost, že živý organismus má jakožto bioenergetický zdroj schopnost probouzet samoléčitelské schopnosti jiného organismu. V případě člověka zde ještě působí psychologické účinky aktivace pozitivních citů, mechanismy antidepresivní a antistresové.“

Druhy zooterapie

Podle zvířat, která jsou v rehabilitaci při zooterapii využívána, rozlišujeme několik odvětví (druhů) zooterapie.
-    canisterapie – terapie, při které jsou využíváni psi
-    felinoterapie – terapie s využitím koček
-    hipoterapie – terapie s využitím koní
-    lamaterapie – terapie s využitím lam
-    delfinoterapie – terapie s využitím delfínů
-    ornitoterapie – terapie s využitím ptáků, resp. papoušků
-    farmingterapie – využití hospodářských zvířat v zooterapii

 

Autor textu: Monika Kučerová

Fotografie: Adobe Stock

Zdroje: 
FREEMAN, M. Terminoogie v zooterapii. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Kolektiv autorů. České Budějovice: Dona, 2007. Zooterapie, s. 30-37. ISBN 978-80-7322-109-6.
LACINOVÁ, J. Historický vývoj zooterapie a její současný stav. In Zooterapie ve světle objektivních poznatků. Kolektiv autorů. České Budějovice: Dona, 2007. Zooterapie, s. 27-29. ISBN 978-80-7322-109-6.
MOJŽÍŠOVÁ, A., LACINOVÁ, J., ŠEMBEROVÁ, J. aj. Model canisterapie. Kontakt, 2000, roč. 2, č. 4, s. 215-219. ISSN: 1212-4117.