K sepsání této vzpomínky na stručné dějiny jednoho z nejvýraznějších zástupců českého holubářství mne inspirovala kniha Naši velcí voláči od Václava Tichého. Publikace byla vydána již v roce 2005, ale i po mnoha letech od svého vzniku stále přináší některá důležitá poselství. Pravděpodobně tím hlavním mementem je snaha o pozvednutí národního cítění, vtělená do podoby péče o obě naše nádherná plemena velkých rousných voláčů ve všech možných aspektech. Další zmínky o počátcích chovu „hanáků“ u nás jsem vyhledal především v knize knih České holubářství (Voráček, Bureš a kol., Praha 1940) a v publikaci Holubí plemena a jejich chov (Vojtěch Mrštík, sepsáno 1950, vydáno 2009) a tyto komparoval s praktickými poznatky z chovu hanáckého voláče.

Původ hanáckého voláče,  stejně jako u  mnoha jiných plemen z časů, kdy naše písemná svědectví o holubech ještě nedošla naplnění, zřejmě zůstane zahalen rouškou tajemství. Víme, že tento unikátní holub vznikl v oblasti Hané, o níž bychom mohli naši historickou etudu započít. Haná zasahuje největší část centrální Moravy, zahrnující oblast Olomouckého kraje s přesahem do kraje Jihomoravského a Zlínského, přibližně mezi městy Vyškovem a Bučovicemi na jihu, Litovle a Šternberku na severu a Holešova s Lipníkem nad Bečvou na východě. Jde převážně o rovinatou, velmi úrodnou oblast, s typickou nářeční mluvou, tzv. hanáčtinou, pro niž je typické zaměňování hlásek ý a ú, respektive ej a ou, hláskami é a ó (např. stréc).  Úrodnost kraje se projevuje nejen ve zvláštní hrdosti zdejších obyvatel, ale též v převažující domovní architektuře, kdy typický hanácký dům je přibližně jednou tak velký jako „běžné“ domy, tedy z pohledu zepředu jde o dlouhou stavbu s osmi až deseti okny, uprostřed vstupem do domu, po straně s vraty na dvůr. Na hanáckém „gruntu“ je dostatečný prostor na chov zvířat, včetně dříve velmi rozšířeného chovu holubů k okrase i k užitku. 

Vznik hanáckého voláče byl z počátku datován spíše ke konci 19. století, mezi lety 1870 až 1900, kdy měl být vyšlechtěn (blíže nedoloženým) křížením moravských pštrosů a velkých voláčů – anglických a pomořanských, ponejvíce v bílém zbarvení. Proto byli tito holubi zpočátku označováni jako volatí pštrosi. Že byl využit moravský pštros, dokazuje nejen získaná gazzi kresba, kterou unikátní voláč beze zbytku převzal, ale také barevnost, jenž od počátku až do dnešních dnů významně ovlivňuje genetický modifikátor pencil, jenž u příslušných rázů vyvolává šupinaté zbarvení. Na moravského pštrosa byla šupinatost přenesena z tureckého holuba, takže obě plemena jsou nositeli dědičných informací, jenž jim předalo jedno z archaických plemen, které položilo mohutné základy světového holubářství. 

Jména prvních šlechtitelů tohoto voláče, blížící se typem voláčům velkým a rousným a kresbou moravským pštrosům, nejsou známa. Víme o tom, že z počátku se chovatelé zaměřili na dosažení správné kresby a odstranění některých nedostatků, jenž jim předali zejména voláči pomořanští, jako byly šavlovité letky a rohový „mrtvý“ zobák (bez příslušného prokrvení v kořeni). Nějakou dobu trvalo i „odpěstování“ kulovité formy volátka a nahrazení „pohodlnější“ volatosti hruškovitého tvaru. Jindřich Voráček v této souvislosti doplnil, že: „Bylo třeba všech vlastností zmíněných plemen využíti a spojiti je tak, aby výslednicí byl ladný celek, tj. vytvoření holuba voláče, který by vyhovoval zálibám milovníků holubů volatých, imponoval svéráznými barvami a kresbou a celek aby současně splňoval krásu a užitkovost. Bylo třeba vytvořiti takového representanta početné skupiny voláčů, ne však takového, který by patřil spíš do voliéry než do dědin a úrodných lánů hanáckých.“

První chovatelé 

Povědomí máme až o prvních chovatelích z počátků 20. století, jenž pocházeli převážně z Prostějovska a Olomoucka. Byli to chovatelé Ondřej Lokůvka, Jan Poláček, Alois Reichel, př. Zoubek, Sobotka a Ferdinand Hýža. První světovou válku přežilo jen málo hanáckých voláčů, ale ukázalo se, že hanáčtí chovatelé si stanovený cíl – obnovu a ustálenost jeho chovu – vzali za své. Mezi chovatele – záchranáře našeho kulturního dědictví – se tak přidali třeba holubářský publicista z Nákla Josef Vrbka či Jindřich Brückner z Prostějova, jenž je poprvé předvedl na výstavě v Praze v roce 1925 v barvě modré černopruhé a černé šupinaté. 

Kresba hanáckého voláče

Ještě předtím, v prosinci 1923, oslovil vydavatele časopisu Zvířena Antonína Krále svým dopisem Ondřej Lokůvka z Prostějova. Př. Král byl v dopise požádán o podporu hanáckého voláče, jenž „byl vyšlechtěn před sedmdesáti lety na Hané a následkem ubývání pěstitelů této rasy, doby válečné a degeneraci, jde rychle vstříc svému zániku.“ Antonín Král podporu přislíbil, ale mezitím stačil ještě posuzovat výstavu v Olomouci v říjnu 1924, kde po mnoha letech uviděl „pár modrošupinatých od Jana Poláčka z Prostějova. Vystaveni byli pod chybným názvem moravští pštrosi volatí.“ Př. Král o nich napsal: „Nebyli bezvadní, ale na mou přímluvu dostali 1. cenu. Má-li juror před sebou plemeno v úpadku, je jeho povinností bráti tuto okolnost v úvahu a soudit mírněji.“ S př. Lokůvkou obnovil korespondenci a ten mu poslal vedle pěkné fotografie dvojice černých šupinatých také krátký dopis, ve kterém se svěřil, že na Hané jsou toho času jen čtyři „pěstitelé“ a je odebírána chuť i těmto čtyřem, neboť soudci je neuznávají za konstantní plemeno.

Korespondence s Ondřejem Lokůvkou přispěla k upřesnění přibližné doby vzniku hanáckého voláče do období kolem roku 1850. Bohužel ani tento údaj získaný z vyprávění se starými chovateli plemene nebylo možno blíže verifikovat. A protože není jiného zdroje poznání, byl letopočet 1850 jako doba vzniku plemene přijat a traduje se do dnešních dnů. 

Propagace hanáckého voláče od dvojice Ondřej Lokůvka – Antonín Král, dala podnět ke schůzce v Nákle dne 1. února 1925, kde se sešli zástupci holubářsko-drůbežnických spolků z Prostějova a Nákla, aby za předsednictví Josefa Vrbky vypracovali návrh standardu plemene, jenžto byl publikován ve Zvířeně dne 10. června 1925 pod závazným názvem hanácký voláč. Vzorník určil místo původu holuba v hanáckých krajích Moravy, konkrétně na Olomoucku, Prostějovsku, Přerovsku a Kroměřížsku. Ze znění standardu plynou vévodící charakteristiky plemene, tedy tělo (postava) veliké, silné, dlouhé 45-47 cm, postava (držení těla) vztyčená, čím vyšší, tím lepší, vole veliké a táhlé, u hlavy hruškovitě rozšířené, nohy s délkou od kolenního kloubu na špici středního drápku 15-17 cm. U kapratých (šupinatých) jsou štíty křídel šupinatě zbarveny, kterážto kresba povstává tím, že každé pírko jest bílé, černě lemované nebo jedno bílé, druhé černé, čímž vzniká šupinatost. Ocas má tmavý pás. Za malé vady platily bílý hřbet, nepřesná kresba, kalhoty u „kapratých“ a bělavé brky v křídlech. Za vzácnou přednost byla uvedena čistě bílá pera na nohách. Standard zveřejnil Čsl. svaz spolků holubářských se sídlem v Praze, jenž požádal všechny pěstitele, aby proti tomuto návrhu podali případné opravné připomínky do čtyř neděl ode dne uveřejnění na adresu tajemníka Jindřicha Voráčka. Po této době bude standard považován za přijatý. Připomínky k návrhu standardu nebyly, a tento byl v roce 1925 schválen. V roce 1927 byl vzorník začleněn do publikace Kniha standardů holubích plemen. 

Schválení standardu, tedy faktické uznání hanáckého voláče za naše národní plemeno, přineslo velkou vzpruhu do řad jeho chovatelů, jenž se rekrutovali mimo jiné z již stávajících chovatelů voláčů sedlatých rousných, ale také přineslo letitou anabázi s požadavkem pokud možno bílého zbarvení rousů a supích per. Tato nesmírně dlouhá a strastiplná cesta k dosažení nemožného (a naprosto nedůležitého) bílého zbarvení rousů při plně zbarvených letkách pokračovala téměř do konce 20. století. Tisíckrát opakovaná vize našlechtit těmto holubům bílé rousy a supí pera se projevila v malbě mezinárodního ideálu plemene od J. Relovského ještě v roce 1986 (dolní část rousů barevná, zbytek nohou porostlý bílým opeřením, včetně horní řady per rousů a třeba ještě ve sborníku vzorníků z roku 1993, jenž uváděl: „Supí pera a rousy jsou barevné, přičemž bílé nejsou považovány za vadu.“  

Opuštěná šlechtitelská dogmata

Pokud si pozorný čtenář povšiml, narazili jsme na hned na dva problémy související s barvou hanáckého voláče. Tím prvním je počáteční tolerance holubů, u nichž šupinatý vzorek v křídlech nebyl dán majoritním působením faktoru pencil (šupinatost), ale také střídáním bílých a barevných per (stříkanost). Časem postupně stříkaní holubi vymizeli a preferováni byli šupinatí, u nichž se však léta tradovalo označení šupkatí, vycházející z nepříliš dokonalého projevu šupinatosti, který je u takto velkých holubů spíše pravidlem než vzácností. Výjimek s výtečnou šupinatostí jsme zejména v posledních letech zhlédli nespočet, nezřídka z chovů z Nizozemska, Německa či Slovenska, ale nesprávné pojmenování šupkatý je slyšet stále. Jak se říká, zvyk je železná košile. 

Hanácký voláč černý šupkatý z chovu Hynka Slámy, šampion na Národní výstavě v Praze 1941

Hanácký voláč publikovaný ve slavné knize W. M. Leviho. Černý šupkatý exportovaný od nás do Švýcarska pocházel s největší pravděpodobností z chovu Hynka Slámy

Hanácký voláč publikovaný ve slavné knize W. M. Leviho. Černý šupkatý exportovaný od nás do Švýcarska pocházel s největší pravděpodobností z chovu Hynka Slámy

S požadavkem „bílých rousů“ to bylo trochu jiné. Mezi prvními se v chovech prosadili černí šupinatí, u nichž se bílé zbarvení nohou objevovalo obvykle až do patních kloubů a ani poté nebyla barva rousů příliš nápadná, neboť tmavý lem na opeření rousů nebyl u šupinatých tak zřetelný. Rousy tak vypadaly hodně „bílé“ a vznikla situace, že „někdo“ je udal jako ideál budoucnosti. Záhy skutečnou podstatu dobrého fungování pštrosí kresby u takto obrovského holuba ukázali černí hanáčtí voláči, jenž měli nohy včetně opeření rousů a supích per zcela barevné, podobně jako později červení a žlutí.

Populace modrých a šupinatých vykazuje dodnes tu a tam nižší zákres, kdy bílým opeřením barva „nohou“ začíná, ale končí obvykle již před supími pery, jenž bývají barevná, o rousech nemluvě. Pokud by chovatel chtěl vyslyšet letité snahy o dosažení bílého opeření nohou, supích per a rousů, tolikrát publikované v našich knihách, vzornících a časopisech, nevyhnul by se probělení letek, jenž je krajně nežádoucí a definuje voláče bavorského, potažmo českého holuba či prácheňského káníka. Až teprve v posledních 15 letech máme o barvě opeření nohou u hanáckého voláče jasno, ale možná nám to trvalo trochu déle, než by bylo záhodno. Barevný rous je výhodný i z praktického hlediska, neboť na hanácký dvůr ve volném chovu je mnohem praktičtější než rous bílý. 

V dobách vzniku hanáckého voláče řešili chovatelé přetrvávající potíže s barvou očí, jenž měla dvojí příčinu. U běžných rázů se objevovalo tmavé oko či obě tmavé oči jako pozůstatek šlechtění plemene přes bílé pomořanské voláče nebo přes bílé anglické voláče. A pak u šupinatých se objevovaly klínky, s nimiž na území České republiky měly kratší či delší potíže všechna plemena, kde se objevil genetický modifikátor pencil (daný nejspíše konkrétní linií původního tureckého holuba dovezeného na naše území). 

Hanácký voláč černý z chovu Hynka Slámy z roku 1944 – tehdejší chlouba jeho chovu

Do období druhé světové války plemeno nabylo délky 48-50 cm. K síle a eleganci výrazně přispěly vyšší nohy a vzpřímenější držení těla, jenž mělo u některých linií schopnost eliminovat delší zadní partii získanou po občasném vkřížení pomořanského voláče. Chovem se zabývali vedle již zmíněných průkopníků například Václav Janoušek z Dobřan, Václav Pošva, Leopold Horna z Drozdovic, Eduard Peček z Nákla, Martin Navrátil z Hostivic, Bohumil Masopust z Prahy III, H. Gollová z Velvar, Josef Fiala z Ořecha, Václav Zelinka z Prahy-Podolí, František Hájíček z Březnice u Sudoměřic a nastupují noví zapálení chovatelé jako byli bratři Vít Zlámal a František Zlámal, též  legendární chovatel Hynek Sláma z Prostějova, jehož holubi špičkového prošlechtění plnili stránky chovatelského tisku přinejmenším ve 40. až 60. letech 20. století. O dobré jméno hanáckého voláče se starali též Miroslav Sadílek z Křenovic a Emil Hrabánek z Benešova u Prahy. 

Hanáčtí voláči na titulní straně časopisu Chovatel z roku 1948

 

Známý dlouholetý chovatel hanáckých voláčů Miroslav Sadílek z Křenovic u Slavkova z padesátých let minulého století

Po druhé světové válce nastupují chovatelé jako Leo Lukovský z Břeclavi, František Kolášek, Adolf Plachý a Valentin Chren, jako jeden z prvních představitelů ze slovenské úspěšné „školy“ chovatelů velkých rousných voláčů. Již v druhé polovině 40. let 20. století se chovy hanáckého voláče podařilo v rekordně krátké době zkvalitnit a svého času vzbudili nebývalý zájem zejména v barvách černé, černé šupinaté a později i v modré pruhové.

Černí hanáčtí voláči z chovu Hynka Slámy

Jejich propagaci vzali na svá bedra Vojtěch Mrštík a Jindřich Voráček. Ve vzorníku publikovaném v knize Holubí plemena a jejich chov Vojtěch Mrštík jakož i předtím Voráček v Českém holubářství mezi barevnými rázy hanáckého voláče neopomenuli modré bezpruhé, rázy bělopruhé, kapraté a běloocasé. Výčet rázů byl samozřejmě naddimenzován, vycházeje ze spektra barevnosti moravského pštrosa. Připomínky zkušených chovatelů z Prostějovska v čele s Hynkem Slámou, jenž upozornili „na žádoucí změnu vzorníku ve věci správného opeření nohou, barvy peří rousů a supích per,“ bylo využito při sepisování vzorníku vydaného v roce 1953. 

Mezinárodní zájem a též rostoucí oblibu si plemeno získalo po první Mezinárodní výstavě holubů v Brně v roce 1956, kdy zde přítomní chovatelé z USA, Rakouska, Maďarska a zemí tehdejší Jugoslávie nešetřili chválou nad krásou hanáckého voláče. V krátké době poté byl v Olomouci představen i nově regenerovaný ráz – modrý bělopruhý. Počátkem 60. let dvacátého století dokončil Hynek Sláma šlechtění žlutých, kdy červení již byli chováni delší dobu, včetně šupinatých. K chovatelům s největším zanícením se přidali Rostislav Mareš a také Václav Tichý z Prahy. Nejvyšší kvality brzy dosáhli modří pruhoví Leo Lukovského a červení Hynka Slámy, záhy se k úspěšným chovatelům přidal Dušan Labuda s černými šupinatými.

Hanácký voláč modrý pruhový - nejspíše z chovu L. Lukovského - z knihy Holubářství

Mezinárodní rozšíření přineslo výtečnou kvalitu hanáckého voláče zejména v Rakousku (chov Joppichův či Wallnerův), v Německu (otec a syn Zausingerovi, Darius Klinkradt, Georg Maier, př. Zimmerman a další chovatelé) či v Nizozemsku (Hub Vleugels a další). Úspěšné chovy byly vybudovány v zámoří, například u Jaroslava Šindeláře v Kanadě, jehož proslavili nejvíce červení, žlutí a posledně isabeloví hanáčtí voláči, nebo na Slovensku, kde dlouhou dobu bývala přehlídka hanáckých voláčů na národních výstavách daleko vyššího počtu a kvality než na výstavách našich.

Klec kruhového tvaru používaná při drezúře holubů v zámoří

Silná generace chovatelů se objevila přibližně v 80. letech 20. století, kde vedle již jmenovaných nestorů chovu hanáckého voláče nesmíme opomenout přínos Josefa Svozila, šlechtitele černých, žlutých a andaluských, jakož i Jana Cinka (šupinatí), Františka Dorazila z Hněvotína (červení, modří a další), Ing. Josefa Festy z Humpolce (fenomenální žlutí), Mikuláše Hamyho (šupinatí), Josefa Kutticha, Ervina Labudy (žlutě plaví, červeně plaví, jakož i zakrslí hanáčtí voláči), Václava Mikeše, Josefa Švacha či chovatele snad všech rázů Miroslava Rýšy a dalších slovenských chovatelů (Čierťaský, Meszároš a jiní). Chovatele pozdější, pokud se v tomto historickém náhledu nenalezli, záměrně neuvádím, snad to pochopí v dobrém.

Žlutý hanák z chovu Ing. Josefa Festy z Humpolce oceněný na EV v Brně 1998 94 body

Založení chovatelského klubu

V poválečném období vlasteneckého uvědomění a všeobecného nadšení dospěl vývoj hanáckého voláče do stadia vynikajícího velkého výstavního voláče ušlechtilých tělesných tvarů. Klub chovatelů hanáckých voláčů byl založen 14. října 1956 v Olomouci, aby pozvolna integroval chovatele všech velkých plemen rousných voláčů. Na ustavující schůzi bylo do Olomouce přizváno 52 zájemců o členství. Velkou měrou se o akt založení šlechtitelského spolku zasloužil Miroslav Nepustil z Olomouce, byť sám tyto holuby nechoval. Nově fungující klub se velkou mírou zasloužil o rozvoj chovů hanáckých voláčů a také českých voláčů sedlatých rousných, jejichž chovatele spojil hned v počátcích činnosti. Konaly se pravidelné speciální výstavy a schůze, kde bylo možno vyměnit či nakoupit chovný materiál. Postupně vznikl adresář členů klubu a přehled chovaných rázů, jenž byl každoročně novelizován. Po rozpadu Československa z klubu odešlo 16 členů, aby na Slovensku založili klub vlastní, ale český „Klub velkých voláčů“ se záhy stal útočištěm mezinárodních výstav s účastí chovatelů z Německa, Polska, Nizozemska, Rakouska i ze Slovenska.

Hanácký voláč černý z knihy Holubářství – Tureček

Hanácký voláč dnes opět bojuje o své postavení v českém holubářství. Proto jsem velmi rád, že v poslední době oslovil několik výborných chovatelů jiných plemen, kteří si jej přivzali za své druhé, třetí plemeno, s nímž chtějí dále pracovat a uchovat ho pro dny budoucí. Jak přistupovat k hanáckému voláči lze najít stručný návod v knize Naši velcí voláči z pera V. Tichého: „Abychom se svými hanáky docílili vynikajícího celkového dojmu, jednak na posuzovatele, ale také na návštěvníky výstav, vyžaduje takový požadavek mnoho let vytrvalé, trpělivé a cílevědomé práce. Ani tyto chovatelovy vlastnosti však nemusí stačit, pokud nebude mít vrozený cit a nebude schopen vidět nedostatky ve vyváženosti všech tělesných tvarů ve všech nejjemnějších jemnostech, pokud nebude mít vrozený cit a pochopení pro duši tohoto nádherného plemena velkých voláčů.“

Zpracoval Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Foto: reprint ze jmenovaných knih