Když se řekne domácí vajíčka, většinou si automaticky představíte klasický kurník a hejno pobíhajících slepic. V posledních letech však nenápadně pronikl mezi chovatele nový fenomén - japonské křepelky. Tito drobní ptáci si získávají srdce chovatelů neuvěřitelným tempem. Důvod jejich rostoucí popularity je prostý: nabízejí velký užitek na naprostém minimu prostoru.

Domestikace pro křepelčí zpěv

Historie chovu japonských křepelek (Coturnix japonica) je překvapivě dlouhá a poetická. Zatímco slepice si lidé domestikovali primárně kvůli masu a vejcím, křepelky byly v Japonsku již v 11. století chovány pro něco úplně jiného - pro svůj jemný zpěv. Japonští císaři a tamní šlechta je drželi v ozdobných klecích jako cenné společníky, podobně jako se v Evropě chovali kanárci.

Teprve na počátku 20. století začali japonští chovatelé u těchto ptáků cíleně šlechtit užitkové vlastnosti. Došlo tak ke zvýšení produkce vajec i nárůstu tělesné hmotnosti. Do Evropy se pak tyto vysoce užitkové linie dostaly až po druhé světové válce a rychle se rozšířily.

Když byla řeč o zpěvu, možná teď přemýšlíte, jaký hluk vlastně takové hejno křepelek nadělá. Zvláště pokud o nich uvažujete do zástavby nebo na balkon. Křepelky jsou celkově velmi tiché - samičky po většinu dne vydávají jen jemné cvrlikání, kterým spolu komunikují. V podvečer se někdy ozývají typickým zpěvem, který připomíná divoké ptačí pěvce a splývá s přírodními zvuky.

Výrazněji se projevují pouze kohoutci. Jejich „kokrhání“ se ale vůbec nedá srovnat s pronikavým zvukem slepičího kohouta. Je to spíše jakési rytmické, hrdelní trylkování nebo volání, které často zní jako tiché odfrknutí a písknutí v jednom (obvykle zní jako tříslabičné „pik-per-vik“). Pro většinu chovatelů je tento zvuk na zahradě příjemný a uklidňující. Pokud ovšem máte citlivé sousedy, můžete chovat hejno složené pouze ze samiček - ke snášce vajec totiž kohoutka nepotřebují.

Barevné křepelky pro radost

Příroda vybavila původní divoké křepelky dokonalým maskovacím zbarvením v odstínech hnědé, které splývá se suchým listím, větvičkami keřů a stébly staré trávy. U domestikovaných křepelek si ale můžete vybírat z celé řady různých barevných mutací, které váš chov krásně oživí:

●    Faraon (divoké zbarvení): Nejběžnější a nejznámější ráz. Zemitě hnědé peří s tmavými znaky. U tohoto zbarvení se navíc dají podle kresby na hrudi velmi snadno rozeznat samečci od samiček.
●    Isabell (zlatá nebo italská): Nádherné, světle okrové až pískově zlaté peří. Působí velmi čistě a elegantně.
●    Tuxedo: Atraktivní dvoubarevná mutace. Křepelka má tmavě hnědá až černá záda a hlavičku, ale na hrudi a bříšku má čistě bílou náprsenku.
●    Anglická bílá: Sněhově bílí ptáci, kteří mohou mít občas pár černých nebo hnědých pírek na hlavě či na zádech.
●    Tenebrosus (tmavá): Téměř jednolitě čokoládově hnědé až černé zbarvení bez výrazného kropenatění.
●    Perlová: Velmi jemné, stříbřitě šedé až plavé zbarvení s lehkým mramorováním. 
●    Modrá: Vzácnější a na pohled úchvatné zbarvení. Peří má kompaktní břidlicově šedý až modravý nádech, často bez výrazné kresby a kropenatění, což dává těmto křepelkám velmi netradiční a luxusní vzhled.

První vejce už za šest týdnů

Jednou z nejvíce ceněných vlastností křepelek je rychlost jejich dospívání. Zatímco u běžné slepice si od vylíhnutí kuřátka počkáte na první vajíčko zhruba šest měsíců, křepelka začíná už kolem šestého týdne svého života. Dobře živená nosná křepelka dokáže za rok vyprodukovat 250 až 300 vajec.

A kromě klasických kropenatých vajíček můžete sáhnout i po křepelkách Celadon, které snášejí vejce s modrou až modro-zelenou skořápkou.

Křepelčí vejce váží jen kolem 10 až 15 gramů, na jedno slepičí tedy potřebujete zhruba čtyři křepelčí. I přes výrazně menší velikost obsahuje křepelčí vejce násobně větší dávky vitamínu A, vitamínů skupiny B, více draslíku, železa i omega mastných kyselin. Díky specifickému složení bílkovin mohou navíc křepelčí vajíčka pomáhat tlumit alergické reakce, díky čemuž se využívala jako součást léčby alergií už ve starověké Číně.

Základy chovu křepelek

Největší výhodou křepelek jsou jejich malé nároky na prostor. Nemáte velkou zahradu? Nevadí. Dají se s úspěchem chovat v klecích, upravených králíkárnách i venkovních voliérách. 

Ve speciální kleci pro chov křepelek můžete mít na rozměrech 100 x 50 cm hejno 10 až 15 křepelek. Taková klec má zpravidla podlahu z pletiva, kterým propadnou všechny výkaly, a udržuje se tak snadno v čistotě. Malé hejnko pro potřeby běžné rodiny může tvořit třeba jen 5 křepelek, a pro ty už stačí i poupravená klec na morčata či králíky. 

Z hlediska welfare křepelky nejvíce ocení chov ve voliéře, která napodobuje jejich přirozené prostředí. Důležité jsou vysoké stropy (alespoň 2 m), protože křepelky při úleku často prudce vzlétnou a mohou se nárazem o strop vážně poranit nebo i zabít (při chovu v kleci nestihnou ptáci nabrat takovou rychlost, proto se nemusí výška řešit). Dopřejte jim také dostatek úkrytů, kde se budou cítit bezpečně a budou v těchto místech i snášet vejce.

Voliéru můžete mít na zahradě, na balkoně, a při menším počtu ptáků a častém čištění podestýlky může být i uvnitř bytu, i když to není moc běžné.

Zásadní pro dosažení produkce vajec je udržovat křepelky v teple. Všeobecně se uvádí, že pokud teplota dlouhodobě klesne pod 20 °C, snáška se zastaví. V praxi se setkáváme s chovy, kde křepelky nesou i při nižších teplotách, ale nedá se na to spoléhat.

Zdravotní riziko pro křepelky představuje průvan a vlhké prostředí, proto je potřeba mít klec s nimi v závětří a buď zvolit praktickou podlahu z pletiva, nebo pravidelně vyměňovat podestýlku. Při chovu ve voliéře stačí poskytnout vhodné úkryty a křepelky už by si měly poradit samy. Bez problémů zvládnou i mrazivé počasí, pokud se mohou schovat na suché kryté místo. 

Chov japonských křepelek je celkově vzato docela nenáročný, ve srovnání s ostatními druhy drůbeže obnáší minimální vstupní náklady a zároveň slibuje vysokou produkci zdravých domácích vajec.
 

Autor textu: Ing. Jana Lacková, EPS

Fotografie: Ingrid Taylar, CC BY 2.0, Wikimedia Commons