„Já se s nimi dřu jak blázen a on to chová venku v sudu,“ posteskl si jeden sledující pod videem Ludvíka Šabršuly. A skutečně. Zatímco někdo úzkostlivě hlídá teplotu a pH vody a krevetkám se stejně nedaří, známý český chovatel je nechá „napospas osudu“ a krevetky jsou spokojené. Jak to dělá?

Na začátek by možná bylo vhodné říci, v jakém prostředí se sladkovodní krevetky vyskytují ve volné přírodě. Najdeme je nepřekvapivě ve sladkovodní vodě, včetně jezer, řek, potoků, dešťových tůní a jeskyní, a trochu více překvapivě na všech kontinentech (kromě Antarktidy). Nejvíce druhů sladkovodních krevet se podle Endangered Species International vyskytuje v Číně, následuje Indonésie, Indie, Filipíny, Mexiko, Malajsie a Madagaskar. Dva zástupci rodu Atyopsis –  Atyopsis spinipes a Atyopsis moluccensis se zabydleli i na vulkanických ostrovech.

Do pečlivě kontrolované akvarijní vody má taková řeka daleko a krevetkám se v ní přesto daří. Nemělo by nás tedy tolik překvapovat, že si krevetky spokojeně žijí i ve venkovním sudu, zvláště, nachystáme-li jim vhodné výchozí podmínky. A tady přicházejí na řadu chovatelské zkušenosti a také znalost úlohy krevetek v ekosystému. 

Ve všech vodních prostředích hrají krevetky důležitou roli v koloběhu živin. Přeměňují organickou hmotu, např. listí, na živiny, které se následně dostávají podpovrchovou vodou do půdy, kde je mohou využít rostliny. Pokud tedy chcete vytvořit samostatně fungující populaci krevetek, která se obejde bez vašich větších zásahů, musíte jim poskytnout alespoň částečnou imitaci jejich přirozeného biotopu. Jak toho docílit?

Venkovní experiment

Pan Šabršula vsadil na jednoduchost. Dvě plastové nádrže, každá o objemu 500 l, naplnil vodou z vodovodního řádu a umístil do nich: molitanový filtr typu bublifuk, starší dubové a ořešákové listí (aby měly krevety, co rozkládat), pár kořenů, zákrutichu malou (Vallisneria gigantea) a několik dalších rostlin, olšové šišky a pár kapek kyseliny chlorovodíkové, která voda trochu okyselí. Po stranách nádrže pak připevnil perlinky, aby se krevetky mohly při pohybu ve vodním sloupci něčeho zachytit. 

Nakonec po 14 dnech přidal samotné živočichy– do jedné nádrže Red sakura a do druhé Orange Rili. Samozřejmě, není potřeba přírodní podmínky napodobovat se vším všudy, proto byly nádrže zakryté polykarbonáty, aby do nich nemohly naklást vážky a šídla své dravé larvy.   

I s potravou je krevetkám nutné trochu pomoci. Jelikož stojatá voda v zakrytém sudu nezajistí neustálý přísun organické hmoty, jaký mají korýši k dispozici v přírodě, nasypal jim pan Šabršula každých cca 14 dní trochu krmení.

Ptáte se, jestli krevetky přežily pobyt venku ve zdraví? Přežily a navíc se i pilně rozmnožovaly. Z počátečních zhruba 100 jedinců (ve dvou sudech po 50) se jejich počet vyšplhal do řádu několika stovek. Dokonce jim nevadily ani změny teplot. „Tento experiment zkouším již třetím rokem ve dvou plastových nádržích po 500 l, vždy zhruba od května do října, a zjistil jsem, že si krevetky bez úhony poradí s výkyvy teplot od 13 °C do 35 °C.“

Nabízí se otázka, k čemu je takový experiment dobrý. Vždyť lidé si pořizují krevetky proto, aby se jimi mohli kochat v akváriu a ne, aby je nechali přes půl roku v sudu bez dozoru. „Při svých experimentech se snažím zjistit, jak moc jsou krevety odolné, jaký je rozdíl mezi chovem v akváriu a drsnějších venkovních podmínkách, jestli a jak udrží venku 500 l vody rovnováhu, jak rychle se krevety venku množí a jak rychle rostou. Vypadá to, že ideální by byl celoroční venkovní chov, ale to by při silnější zimě vyžadovalo vytápění, které je poměrně finančně nákladné,“ vysvětluje pan Šabršula. A krevetky zatím ukazují, že odolné opravdu jsou. 

Autor textu: Dominika Jandorová

Fotografie: Ludvík Šabršula

Zdroje: Ludvík Šabršula / Facebook Krevetky Šabršula, Endangered Species International