Co říká věda o vztahu mezi psem a člověkem

Pes je pro mnoho lidí více než jen zvíře. V moderní společnosti se často stává plnohodnotným členem rodiny. Sdílíme s ním každodenní život, trávíme s ním volný čas, chodíme na procházky a často máme pocit, že mezi námi existuje velmi silné citové pouto. Není proto divu, že si mnoho majitelů klade otázku: má mě můj pes rád stejně jako já jeho?

Tato otázka je překvapivě složitá. Zatímco lidé dokážou své emoce popsat a vyjádřit, u zvířat musíme vztahy posuzovat především podle jejich chování. Vědci se proto již řadu let snaží porozumět tomu, jaký je skutečný charakter vztahu mezi člověkem a psem a zda jej obě strany prožívají podobně.

Jedna zajímavá studie se pokusila porovnat pohled majitelů psů s chováním samotných psů v situacích, které odhalují sílu jejich vazby k člověku.

Výsledky byly překvapivé: to, jak silný vztah cítí majitel ke svému psovi, nemusí nutně znamenat, že pes prožívá vztah stejnou intenzitou.

Pes jako sociální partner člověka

Domestikace psa patří mezi nejstarší příklady soužití člověka se zvířetem. Původně šlo především o praktický vztah – psi pomáhali při lovu, hlídání nebo pasení hospodářských zvířat. Postupně se však jejich role proměnila a dnes jsou psi pro mnoho lidí především společníky.

Moderní výzkum ukazuje, že pes může pro člověka představovat významný zdroj psychické podpory. Přítomnost psa dokáže snižovat stres, podporovat sociální interakce mezi lidmi a u některých osob dokonce zlepšovat psychickou pohodu. Není náhodou, že se psi stále častěji využívají například v canisterapii.

Na druhé straně se zdá, že také pes může vnímat člověka jako důležitou sociální oporu. Některé studie ukazují, že přítomnost majitele dokáže u psa snižovat stresové reakce a poskytovat mu pocit bezpečí. Z tohoto důvodu se někdy mluví o tom, že vztah psa a člověka může v určitých ohledech připomínat vztah dítěte k rodiči.

Jak lze měřit vztah mezi psem a člověkem

Vztah mezi dvěma jedinci je vždy oboustranný. Abychom jej mohli opravdu pochopit, musíme zkoumat jak chování psa, tak i pohled majitele.

Vědci proto ve zmíněné studii použili dva různé přístupy. První z nich se zaměřoval na to, jak majitel vnímá vztah ke svému psovi, druhý sledoval chování psa v situaci, která odhaluje jeho vazbu k majiteli.

Do výzkumu bylo zapojeno dvacet dvojic pes–majitel. Psi byli různého plemene a věku a většina z nich byla chována jako běžní rodinní společníci.

Jak majitelé hodnotili svůj vztah ke psům

Majitelé nejprve vyplnili dotazník nazývaný Monash Dog Owner Relationship Scale (MDORS). Tento dotazník je jedním z nejčastěji používaných nástrojů pro hodnocení vztahu mezi majitelem a psem.

Dotazník obsahuje řadu otázek, které se týkají každodenního soužití se psem. Hodnotí například:
•    jak často si majitel se psem hraje nebo jej hladí,
•    jak silné citové pouto k němu cítí,
•    zda považuje péči o psa za náročnou nebo omezující.

Na základě odpovědí se vypočítá celkové skóre, které má vyjadřovat sílu vztahu z pohledu majitele. Většina účastníků studie vykazovala poměrně vysoké skóre, což naznačuje, že ke svým psům měli silný citový vztah.

Test chování psa

Druhá část výzkumu sledovala samotné psy. Vědci použili experimentální metodu známou jako Strange Situation Test, která byla původně vyvinuta v dětské psychologii pro zkoumání vztahu malých dětí k rodičům.

Princip testu je poměrně jednoduchý. Pes je umístěn do neznámého prostředí a postupně se ocitá v několika situacích:
•    je v místnosti společně se svým majitelem,
•    je tam s cizím člověkem,
•    zůstane krátce úplně sám.

Tyto situace mohou vyvolat mírný stres a aktivovat sociální vazby psa. Vědci pak sledují, jak se pes chová a zda vyhledává kontakt se svým majitelem.

Jaké chování se během testu sledovalo

Během experimentu bylo zaznamenáváno několik typů chování. Vědci sledovali například:
•    zda pes prozkoumává okolí,
•    zda si hraje sám nebo s člověkem,
•    jak často vyhledává fyzický kontakt,
•    zda vrtí ocasem,
•    zda se orientuje na majitele nebo na dveře místnosti.

Velmi důležitou součástí testu byla také reakce psa při návratu majitele do místnosti. Intenzita radosti při shledání je totiž považována za jeden z ukazatelů síly sociální vazby.

Co psi v experimentu skutečně dělali

Výsledky testu potvrdily několik věcí, které dobře znají i běžní chovatelé.

Psi například:
•    více prozkoumávali prostředí, když byl majitel přítomen,
•    častěji si hráli, pokud byl majitel v místnosti,
•    při návratu majitele projevovali silnější radost než při návratu cizí osoby.

To naznačuje, že majitel pro psa skutečně představuje důležitou sociální oporu. Přítomnost majitele může psovi poskytovat pocit bezpečí a jistoty.

Nečekané srovnání obou výsledků

Nejzajímavější část studie však přišla ve chvíli, kdy vědci porovnali výsledky dotazníku majitelů s chováním psů v experimentu.

Ukázalo se, že mezi těmito dvěma pohledy existuje jen velmi slabá souvislost. Jinými slovy: majitelé, kteří pociťovali ke svému psovi velmi silné citové pouto, neměli nutně psy, kteří by v testu vykazovali silnější vazbu.

To znamená, že intenzita emocí majitele nemusí přesně odrážet, jak silně je pes k majiteli připoután.

Jediná výraznější souvislost

Určitá souvislost se přece jen objevila. Psi majitelů, kteří se se svými psy často aktivně věnovali – hráli si s nimi, hladili je nebo s nimi trávili hodně času – měli tendenci:
•    více vyhledávat fyzický kontakt při shledání,
•    méně si hráli samostatně bez člověka.

To může znamenat, že psi, kteří mají s majitelem mnoho pozitivních interakcí, jsou více orientovaní na člověka a častěji vyhledávají jeho blízkost.
Zároveň to ale může naznačovat i jiný typ vztahu, kdy je pes na majiteli více závislý.

Proč nemusí být vztah symetrický

Je důležité si uvědomit, že lidé a psi vnímají vztahy odlišným způsobem. Člověk své emoce interpretuje prostřednictvím vlastních zkušeností a často je přenáší i na zvířata.

Pes však reaguje především na:
•    zkušenosti z minulosti,
•    odměny a tresty,
•    sociální signály,
•    pravidelný kontakt s člověkem.

Z tohoto pohledu může být vztah psa k majiteli spíše výsledkem dlouhodobého učení a sociálních zkušeností, než čistě emocí v lidském smyslu slova.

Co z toho plyne pro chovatele psů

Pro běžné majitele psů přináší tato studie několik zajímavých poznatků.

Především ukazuje, že vztah mezi člověkem a psem není jednostranný a nelze jej posuzovat pouze podle pocitů majitele. Důležitou roli hrají každodenní zkušenosti, interakce a způsob, jakým člověk se psem komunikuje.

Pozitivní kontakt, společné aktivity a pravidelná pozornost mohou vztah výrazně posilovat. Naopak, pouhá silná náklonnost ze strany majitele nemusí sama o sobě stačit.

Jedinečný vztah mezi dvěma druhy

Navzdory těmto zjištěním zůstává vztah mezi psem a člověkem jedním z nejzajímavějších příkladů mezidruhové spolupráce.

Pes dokáže velmi dobře číst lidské signály, reagovat na emoce a přizpůsobovat své chování člověku. Právě tato schopnost je jedním z důvodů, proč se stal nejbližším zvířecím společníkem člověka.

Ať už pes prožívá vztah k člověku jakkoli, jedno je jisté: dlouhodobé soužití vytváří silné sociální pouto, které je výsledkem tisíců společných zkušeností.

Závěrem

Studie ukazuje, že vztah mezi psem a majitelem je složitější, než by se mohlo zdát. Lidské pocity vůči psovi nemusí vždy přesně odrážet chování psa a jeho vlastní vazbu k člověku.

Na druhou stranu výsledky také potvrzují, že pravidelný kontakt, společné aktivity a pozitivní interakce mají na vztah velký vliv.

Pro chovatele z toho vyplývá jednoduché poučení: nejdůležitější není jen to, jak moc svého psa milujeme, ale především to, kolik kvalitního času s ním skutečně trávíme.

 

Autor textu: Ing. Ondřej Krunt, Ph.D.

Fotografie: Adobe Stock