Mezi husami existují plemena, která už na první pohled budí respekt. Masivní postava, klidná povaha, pomalé dospívání a jedinečný vzhled s typickým lalokem či hrbolem – to jsou znaky skutečných obrů mezi husami. Dvě z nich, cholmogorská a tuluská, představují ve světě drůbeže ikony síly, elegance a tradice. Přestože pocházejí z odlišných částí Evropy, spojuje je impozantní zjev, náročnost chovu a mimořádná kvalita masa i sádla.

Cholmogorská husa – ruský symbol síly

Původ a historie

Cholmogorská husa má svůj domov v centrální části Ruska, konkrétně ve Vladimírské oblasti, kde byla po staletí šlechtěna místními rolníky. V minulosti se hojně vyskytovala také v regionech Černihiv, Voroněž či Tambov, odkud se rozšířila do dalších oblastí východní Evropy. Dnes je v samotném Rusku plemeno spíše vzácné a udržují ho především drobní chovatelé a nadšenci.

Cholmogorská husa - chov Jiří Novotný

Historické záznamy hovoří o tom, že ve 20. století bylo v Sovětském svazu chováno téměř dvacet tisíc těchto hus, avšak s ústupem tradičního zemědělství jejich počty dramaticky klesly. Přesto zůstávají považovány za jeden z nejcennějších klenotů ruské drůbežářské historie.

Původní křížení a linie

Plemeno vzniklo postupným křížením několika regionálních hus, včetně čínských (labutích) hus a starých arzamských hus. Postupem času se ustálily dvě základní linie – první s dlouhým hrbatým zobákem a povislým peřím na křídlech, a druhá s kratším zobákem a mohutnějším tělem. Není vyloučeno, že k rozvoji plemene přispěly také tulské husy, které předaly některé charakteristické znaky. První písemné zmínky o cholmogorských husách pocházejí již z konce 19. století.

Vzhled a tělesné znaky

Na první pohled působí cholmogorská husa majestátně. Má široké, robustní tělo, dvojitý podbřišek a výrazný kožní lalok pod zobákem. Typický je i hrbol na kořeni zobáku, který se plně vyvine až kolem pátého roku života. Nežádoucí je přítomnost kýlu v oblasti hrudi. Zobák i běháky mají sytě oranžovou barvu, peří bývá nejčastěji bílé či šedé. Dospělý houser může vážit až 12 kg, husa kolem 8–9 kg.

Mladé husy rostou poměrně rychle a již po dvou měsících dosahují hmotnosti 4–4,5 kg. Jejich silná konstituce a klidná povaha z nich činí ideální husy pro výkrm, přesto zůstávají náročné na chovatelské podmínky.

Chovatelské vlastnosti

Cholmogorské husy se vyznačují dlouhověkostí a odolností vůči chladu. Dobře snášejí ruské zimy, pokud mají suchý a dobře větraný přístřešek bez průvanu. V létě si vystačí s jednoduchým stínidlem a přístupem k vodě.

Jejich produkce vajec je nízká – husa snese zhruba 25–30 vajec ročně o hmotnosti 160–190 g, přičemž plná pohlavní zralost nastává až ve třech letech. Plodnost se pohybuje okolo 80 %, ale vzhledem k jejich hmotnosti je vhodné držet na housera maximálně dvě husy, aby nedocházelo k poškození vajec.

Přesto je líhnivost uspokojivá a housata rostou vitálně.

Současnost a význam

V České republice se cholmogorská husa objevila poměrně nedávno. Kvůli své velikosti a vyšší pořizovací ceně se rozšiřovala pomalu, ale její majestátní vzhled a klidná povaha si získaly srdce řady chovatelů. Český standard byl schválen až v roce 2018 a stanovil přesné parametry tělesného rámce, hrbolu a laloku.

V současnosti probíhají v Rusku i v Evropě snahy o zachování genofondu tohoto plemene. Chovatelé i odborníci jej považují za genetický základ moderních linií, jako jsou husy lindovské či vladimírské. Cholmogorská husa tak zůstává symbolem ruské drůbežářské tradice, síly a vytrvalosti.

Tuluská husa – francouzská elegánka

Historie a původ

Tuluská husa (Toulouse goose) pochází z jihozápadu Francie, konkrétně z oblasti Haute-Garonne, jejímž centrem je město Toulouse. Zde byla po staletí šlechtěna z evropských divokých hus s cílem získat těžké, masné plemeno s vysokou produkcí sádla. Historie tuluských hus sahá až do 15. století, kdy se staly symbolem francouzského venkova.

Tuluské husy - chov Johana Trinkla

Do Anglie byly dovezeny v první polovině 19. století, kde se postupně ustálil jejich standard, a zhruba o dvě desetiletí později se dostaly i do Spojených států. Tam byly v roce 1874 oficiálně zařazeny do amerického Standardu dokonalosti. Ve 20. století se tuluská husa rozšířila po celé Evropě a stala se jedním z nejtěžších a zároveň nejcharakterističtějších plemen hus vůbec.

Dvojí typ a využití

Tuluské husy se dnes chovají ve dvou hlavních typech. Prvním je produkční varianta, označovaná ve Francii jako Oie de Toulouse sans bavette, která je určena pro farmářské chovy a produkci masa či foie gras. Druhým typem je výstavní linie s lalokem a kýlem (Oie de Toulouse à bavette), která se vyznačuje ještě mohutnějším tělesným rámcem, masivním lalokem a širokým kýlem.

Produkční typ váží obvykle 8–9 kg a snáší 30–40 vajec ročně. Výstavní varianta je těžší – samice mívají 8–10 kg, houseři až 12 kg, výjimečně i více. Rozdíl mezi oběma typy nespočívá jen ve vzhledu, ale i ve využití. Produkční husy jsou čilejší, lépe se rozmnožují a snášejí, zatímco výstavní linie se uplatňuje především v expozicích a specializovaných chovech.

Vzhled a charakteristika

Tuluská husa působí impozantně: široký trup, hluboký hrudník, mohutný krk a výrazný lalok pod zobákem tvoří typický profil plemene. Opeření bývá volnější, díky čemuž působí ještě masivnějším dojmem. Zbarvení se pohybuje od klasicky šedého přes divoce žluté („buff“) až po čistě bílé varianty, které se v posledních letech objevují například v Německu.

Zobák i běháky mají oranžovou barvu, oči bývají hnědé. Krk je silný a téměř rovný, tělo dlouhé a plné, kýl široký a často sahá až k zemi. Všechny tyto rysy dávají tuluské huse její charakteristický „sošný“ vzhled.

Chov a reprodukce

Chov tuluských hus patří k nejnáročnějším. Jejich mohutné tělo snižuje přirozenou plodnost, a proto se doporučuje chovat je v párech nebo v poměru jednoho housera na dvě husy. Nejlepší výsledky bývají u jedinců s vyrovnanou hmotností a přiměřeným pohybem.

Toto plemeno dospívá pomalu – plné velikosti dosahuje až ve třetím roce života. Kvůli své velikosti mohou husy při sezení vejce poškodit, a proto se často využívá náhradních matek nebo umělých líhní. Významnou roli hraje i výživa: v období chovu je nutné omezit tuky, aby samice netrpěly obezitou, která snižuje plodnost.

Zkušenější chovatelé doporučují oddělit páry už na podzim, aby si vytvořily vzájemné pouto. Tuluské husy jsou navzdory své velikosti klidné a mírné, a při správném zacházení se dokážou stát i přítulnými zvířaty.

Barevné varianty a genetika

Zajímavou kapitolou jsou barevné varianty tuluských hus. Kromě nejběžnější šedé existuje i tzv. buff varianta s teple žlutým nádechem. Tato barva je recesivní, takže křížením s šedými husami se zpočátku rodí pouze šedí potomci. Teprve další generace křížení může přinést zpět buff odstín. V minulosti docházelo ke křížení s americkou husou American Buff Goose, která však byla menší, což vedlo k drobnějším potomkům. Přesto si buff varianta našla své příznivce pro estetický vzhled i klidnou povahu.

Kráčející dědictví minulosti

Cholmogorská i tuluská husa patří mezi nejtěžší a nejimpozantnější plemena na světě. Obě vznikly v prostředí, kde byl kladen důraz na produkci masa a sádla, ale zároveň se staly symbolem krásy a tradice.

Cholmogorská husa zůstává strážkyní genetické linie ruských hus, zatímco tuluská je francouzským symbolem hojnosti a gastronomie. Přestože jsou jejich chovy náročné a ekonomicky méně výhodné než moderní hybridní plemena, mají obě nezastupitelné místo – a to nejen v genetickém fondu, ale i v srdcích chovatelů. Jejich zachování vyžaduje trpělivost, prostor, pečlivou výživu, a hlavně úctu k tradici. Kdo se jednou setkal s těmito „obry mezi husami“, dobře ví, že nejde jen o drůbež – ale o živé dědictví, které si zaslouží obdiv a ochranu.
 

Autor textu: Ing. Ondřej Krunt, Ph.D.

Autor fotografií: Ing. Ondřej Krunt, Ph.D.