Nápadně atraktivní lemované opeření využívající kontrastu středových bílých ploch s barevnými okraji per je mezi holubáři odedávna vyhledávané. Popsaný barevný efekt je možno docílit za využití většího spektra genů, respektive genetických modifikátorů základních barev.  Nalézáme ho ve škále projevů popelavě červené řady v plnobarevném založení (po křížení s černými), u holubů redukovaných, platinových, andaluských nebo toy stencil (slitě šupkatí), jakož i v několika dalších případech, mezi nimiž vyniká oriental frill stencil, jemuž jsme se na faunaportálu již blíže věnovali (odkaz na minulý článek). Zmíněné možnosti zbarvení se převážně týkají  relativně nově šlechtěných plemen či jejich barevných rázů. 

Jenže i  v České republice máme velmi dlouhou tradici a možnost, jak získat obdobně atraktivní zbarvení. Jedná se o šupinatost či nepravou bělopruhost, danou genem pencil (pc). Na naše území se mohli holubi ovlivnění tímto genem dostat vícero cestami, ale tou pravděpodobně nejznámější je cesta španělská, odkud měli být na pardubické panství dovezeni tzv. turečtí holubi. Tito silní holubi polního typu s výraznějšími bradavičnatými znaky mohli být plnobarevní i v kresbě pštrosí a jiné. Šupinatost pro ně byla také typická, známi byli jako hladkohlaví a se špičatou chocholkou. Udivovali svojí  velikostí a délkou, samostatností při odchovu mladých, polařením,  shánčlivostí a plodností. Brzy se tak rozšířili i do nižších pater společnosti a po společenských změnách se stali běžnými „polními“ holuby. Šupinaté zbarvení se rozšířilo mezi moravské pštrosy a následně hanácké voláče. Zásadně ovlivnilo vznik a barevnost českých bagdet, které jsou někdy pokládány za nejbližšího nástupce tureckého holuba, jenž prakticky zanikl vkřížením do nově konstituovaných plemen, jenž vznikala ve střední a západní Evropě. Určité projevy genu pencil jsou přítomny i v plemenech letových rejdičů na Balkáně, kde mají nejasný původ.

Na česká plemena ovlivněná genem pencil bychom měli být po právu hrdí, neboť když k nám zavítají hosté ze zahraničí, kde se genetice věnují mnohem intenzivněji, vzbuzují naše šupinaté rázy upřímný zájem. Když jsem doprovázel americké nebo západoevropské chovatele po moravských holubnících, byli z černých šupinatých pštrosů nebo hanáckých voláčů jak u vytržení. 

Šupinatost u moravského pštrosa

Nejvyšší kvality typu i zbarvení dosahují černí, u nichž je šupinatost nejspíše nejprošlechtěnější z plemen ve světě. V současné době u nás existují linie více zaměřené na typ, s horší kvalitou barvy, nepříliš přesnými lemy a větším výskytem pepření (drobné černé pigmentové protáhlé skvrnky, běžné a žádoucí v ocase a ručních letkách). Také jsou zde linie umírněnějšího typu s výtečnými lemy, čistou barvou a utaženějším opeřením.

Detail zbarvení červeného šupinatého moravského pštrosa

Výborně zbarvený červený šupinatý moravský pštros

Další barvy jsou výrazně méně početné. Žlutí šupinatí jsou dnes šlechtěni v několika chovech, mají tak dobré předpoklady růstu. Jsou solidního typu, dobré barvy a nemají potíže s barvou zad jako červení šupinatí, jejichž chov je bezpochyby nejnáročnější. Červení mají často úzké nebo příliš široké lemy per, barvu zad bílou nebo naopak červenou. Získat kompletního červeného je malým zázrakem a ukazatelem holubářovy vyspělosti a trpělivosti. Modří šupinatí mají ve vyšší kvalitě jen jednotlivce, ale jako celek působí delším, nepříliš typickým dojmem. Určitě jejich zbarvení neprospělo vkřížení dominantních opálů (modrých bělopruhých), po čemž získaly dotčené odchovy též netypicky bílé letky bez pepření. Jejich šlechtění by  mohlo zásadně ovlivnit zapojení modrých bezpruhých, ale z nějakého důvodu se na toto žádoucí šlechtitelské spojení  pozapomnělo a kvalita modrých šupinatých je dnes nápadně horší než u černých šupinatých. Osobně bych k získání výtečných modrých šupinatých využil černé šupinaté (pencil) a tyto pářil s modrými bezpruhými (typ a barva). Úplně bych se vyhnul modrým šupinatým stávajícího směru.

Hejno hnědých šupinatých moravských pštrosů

Moravský pštros černý šupinatý - detail pepření koncových oblastí

 V chovu př. Janka se díky vkřížení hnědého kinga povedlo docílit hnědých šupinatých. Mají obdobné charakteristiky jako černí, avšak při čokoládové barvě. U hnědých nehodnotíme barvu očí, neboť oči jsou vždy geneticky podmíněné -  nepravé perlové. Nemůže u nich platit to, co u ostatních barev, jež vyžadují co nejvíce červeně a živého výrazu. 

Moravský pštros černý šupinatý vystaveny na EV ve Francii

Moravský pštros černý šupinatý, CV Lysa

V rámci předvýstavní přípravy by chovatel neměl opominout upravit kresbu i na místech méně výrazných. Často se jemně šupinatá pera objevují třeba na spodku těla, na opeření lýtek nebo za nohama, kde mohou uniknout pozornosti chovateli, ale nikoliv dobrému posuzovateli. Bělopruzí moravští pštrosi na bázi genu pencil se nevystavují. Tradiční bělopruhost zastřešuje gen dominantní opál (Od) a nově i genová sestava toy stenci (Ts, chov. RNDr.M.Tyllera). V Německu existují šupinatí pštrosi i na bázi barvy stříbřité. Celá škála šupinatých se vzácně objevuje i u příbuzného plemene – štrasera. 

Moravský pštros žlutý šupinatý, CV Lysá

Moravský pštros modrý šupinatý, chov. S. Janek

Šupinatost a nepravá bělopruhost u hanáckého voláče 

Šupinatí hanáčtí voláči existují pravděpodobně již 170 let a platí za původní ráz tohoto plemene. Zahraničí je objevilo až poměrně pozdě, někdy před  60 lety, odkdy jsou docela pravidelně propagováni v anglosaské i německé literatuře. Jejich chovy jsou známy z Nizozemska, Německa, Slovenska či různých zemí Orientu, kde jsou šupinatí „hanáci“ díky své impozantní postavě, pernatým ozdobám na dlouhých nohou a objemné hruškovité volatosti k nepřehlédnutí.

Červený šupinatý hanácký voláč z německého chovu

Hanácký voláč černý šupinatý s výbornými rousy

Obvykle se vyskytují v barvě černé, vzácněji jako modří a docela raritní jako červení a žlutí. U černých šupinatých byly po celou dobu existence plemene nejen samci, ale i holubice velmi hodnotného typu a volatosti a jejich kvality využívaly i další rázy, jejichž intenzita barvy křídelních štítů, ale především ocasu a rousů křížením trpěla a velmi často vykazovala i po mnoha generacích rousy a ocas nečisté, se záběly či dokonce rzí. Kvalitní barvu lze na hanácké voláče přenést přes voláče pomořanského a ještě vhodnější je český voláč sedlatý rousný, ale toto spojení bylo a je využíváno spíše sporadicky. Šupinatost u takto velkého holuba nemá kvalitu jako u moravského pštrosa, ale tu a tam se naleznou jedinci, kteří ji mají skvělou. Pokud tedy vezmeme v potaz i chovy zahraniční.  Platí to o černých, modrých a červených, zatímco u žlutých je rovnoměrné zbarvení stále popelkou. 

Hanácký voláč černý šupinatý, SV Litovel

Holubice hanáckého voláče s pěknou šupinatostí

Éra bělopruhých hanáckých voláčů není příliš úspěšná, neboť gen pencil sice umožňuje v heterozygotním založení jakžtakž solidní bělopruhost, hlavně na barvě černé, ale na rousech „hanáků“ jsou vždy přítomny záběly a tak celek nepůsobí zvláště atraktivně. U modrých je pak situace ještě horší a vedle zábělů v rousech a letkách nás nepotěší ani bronzové efekty na pruzích. I zde jsou vhodnějšími geny k získání čisté bělopruhosti dominantní opál (běžný) nebo toy stencil, jehož svého času velmi úspěšně šlechtil Karl Zausinger v Německu, ale již hotový výsledek mu zlikvidovala vyšší moc. 

Modří šupinatí hanáčtí voláči

Pár hanáckých voláčů  - modrý šupinatý a modrý tzv. heterozygot bělopruhý

Pencil u české bagdety

Také u české bagdety platí šupinatí holubi za původní barevný ráz.  Silnou tradici mají šupinatí  homozygoti (pc/pc) nazýváni jako pigři, ale i tzv. heterozygoti, vykazující nepravou bělopruhost.  Vyskytují se ve všech základních barvách, ale i v hnědé pigmentaci, jenž u bradavičnatých holubů není vůbec výjimečná.

Česká bagdeta černý pigr, CV Letňany

Česká bagdeta černý pigr, vystavena na EV v Dánsku

Bělopruhé rázy při pencilu doprovází určité probělení v letkách a ocase, jakož i méně svitné a čisté zbarvení, jenž zůstává nejkvalitnější u černých. Díky dlouhé tradici jsou s těmito souvislostmi posuzovatelé srozuměni a hodnocení bagdet jim nečiní potíže.

Velmi silný hnědý čapek bělopruhý - česká bagdeta

Česká bagdeta černý bělopruhý čapek

Česká bagdeta čapek černý šupinatý  - chov Ing. Krupka

 

Šupinatí a bělopruzí se vyskytují také u bagdetích čápků (barevnoocasí štítníci s bílým sedlem v křídlech), jejichž genezi jsem probral s  předním šlechtitelem Ing. Jaroslavem Krupkou. Z rozhovoru s ním vybírám tato fakta:  „Při chovu čápků se občas stává, že se spáří s holubem plnobarevným (pigrem). Je velmi zajímavé, že velké množství takto získaných odchovů je v kresbě pštrosí a vzorku šupinatém. Při samotném chovu čápků získá chovatel velké množství různě zbarvených odchovů, od holubů bílých, bílých barevnooocasých (mohou mít barvu ocasu plnobarevnou nebo šupinatou), štítníků s barevnými zády a štítníků s bílými zády (mají vždy  barvu plnobarevnou, bez probělení typického pro pencil!!!!), jakož i klasických čápků, většinou s nepravou bělopruhostí, ale mohou být i šupinatí (často světle šupinatí) a bezpruzí. 

Detail šupinatosti české bagdety černého pigra

Typické zbarvení tzv. bělopruhé české bagdety černé

Dědičnost genu pencil mají chovatelé českých bagdet vyzkoušenou na regeneračním křížení s indiánem anglického a německého směru. Všechna získaná holoubata mezi pigry a plnobarevnými indiány byla plnobarevná, bez jakéhokoliv náznaku probělení. Gen pencil se tudíž projevil jako čistě recesivní. Šupinatost se vyskytla až v generaci druhé, v procentuálním složení jako u recesivních vloh. Existují však i případy, kdy se pencil chová jako částečně dominantní znak, a to jsou ty případy, kdy je pencil ovlivněn dalším silnějším genem. Literatura v této souvislosti hovoří o genu undergrizlly.“

Šupinatost u dalších plemen

Šupinatost se nedávno začlenila mezi barevné rázy českého bubláka (v kresbě pštrosí), byť zatím v omezeném množství a objevila se i mezi prácheňskými káníky. Je jen otázka, kdy osloví naše další plemena nebo bude českými genetiky přenášena na plemena mezinárodní. Ze zahraničních zástupců je známá na saských barevnoprsých holubech (Sächsische Brüster), jež jsem svého času choval a byli velmi vděčnou a krásnou ozdobou holubníku nebo na botošanských rejdičích, kteří jsou u nás známi jako droppeři u chovatelů tiplerů. 

Španěl černý šupinatý

U obou těchto zahraničních plemen je zajímavé, že mláďata vylétávají po celém opeření šupinatá, ale v době pelichání dochází v závislosti na základním zbarvení k téměř kompletnímu vybělení, kromě oblasti hlavy a náprsenky (u brüsterů až k horní hrudi), která zůstává zbarvená. Stopy původní barvy mohou být  i  po  pelichání zachovány na okrajích ručních letek, v rousech, rýdovácích, případně ramínkách, u modrých a černých neplatí za vadu, u červených a žlutých jsou tolerovány méně. Z dalších nejznámějších plemen zahraničního původu se pencil vyskytuje na španělech (spanier), brivských „černohlávcích“ nebo bernských  různozobých, jež od tureckého holuba převzali i chocholku. U těchto holubů není jakkoliv pozměněno zbarvení očí, avšak u českých plemen musíme vyvíjet velké úsilí, abychom v průběhu šlechtění odstranili tu a tam se vyskytující klínky.

Holoubata pencil mají výraznější vzorkování		Kříženec mezi pigrem a bělopruhým čapkem české bagdety                             - pštrosí kresba
Turecký holub černý šupinatý, vycpanina z Východočeského muzea na zámku v Pardubicích		Vycpanina červeného šupinatého tureckého holuba a jiných dobových holubů z Východočeského muzea na zámku v Pardubicích

Genetické souvislosti modifikátoru pencil

Dědičnost šupinatosti  genu pencil  funguje na bázi recesivní a  není vázána na pohlaví. Aby se projevila, musí ji odchovu předat oba rodiče, kde postačuje, aby byli jejím skrytými přenašeči (aby tzv. štěpili). V homozygotním založení vyvolává šupinaté  nebo-li čárkované či proužkované vzorkování opeření, vzniklé vybělením středových částí per, rozložené po celém těle. Na hlavě a krku se probělení vizuálně neprojevuje.  Na dalších partiích holuba jsou již pera delší a bělení je výraznější směrem k zadní partii, kde se nachází nejdelší pera (loketní a ruční letky,  rýdováky a případně rous).  Letky 1. a 2. řádu, ocas a případně rousy jsou rovnoměrně prožíhány tzv. pepřením.  Kreslená pera  žádáme co nejčistší a nejpřesnějších kontur, bez většího výskytu zmíněného pepření, jenž má místo jen v oblasti koncových partií holuba. U holoubat je lemování podstatně tmavší a zesvětluje až s prvním pelicháním. Pigrovitost může přinášet rez, zpravidla mizející při  pelichán.  V tzv. „heterozygotním“ založení, zřejmě za účasti dalšího zvýrazňujícího genu, vytváří zdánlivě bělopruhý vzorek, nejčastěji přítomný u španělů a českých bagdet, včetně bagdetích čápků. Takto získaná bělopruhost není ostře ohraničená, ale velmi často jen naznačená. Při bližším prohlédnutí je zřetelné, že „bělopruhost“ je vytvářena lemovaným peřím stejně jako šupinatost, nezřídka se vyskytují podobné lemy i jinde v křídlech. Faktoru pencil není z uvedeného důvodu vhodné používat ke šlechtění bělopruhých holubů, zvláště při plemenech, kde nám záleží na kvalitě zbarvení. Je možná škoda, že se šupinatost v českém holubářství více nerozšířila. Její dědičnost je sice recesivní, ale to neznamená, že by výsledek byl nějak komplikovaný. Naopak je jistý a ustálený. Při přenosu na jiná plemena můžeme být s hlavní prací hotovi do dvou let, což je přinejmenším zajímavé sdělení a možná i výzva pro čtenáře. 

Autor textu: Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Foto: Mgr. Bc. Alexandr Veselý a archiv Ing. J. Krupky