Malá, dnes už téměř zapomenutá živorodka, která byla za dob našich dědů a pradědů tak běžná, že se tomu jen stěží věří. Říčanka jednoskvrnná, skvrnitá forma, která se chovala nejčastěji ze všech tří forem, a platí to i v současné době, doplatila na komfort, který dnes máme. Každá místnost příjemně temperovaná, aby zajistila naše blaho přes zimní období, měla za následek nenápadný, ale neodvratný ústup z akvárií.

Čím dál teplejší podmínky v místnostech, kde se nacházely nádrže s říčankou, jí nedaly šanci, aby se v nich udržela. Je to ryba ryze chladnomilná a dlouhodobě nesnáší vysoké teploty. Ty mají za následek různé nemoci, rychlý růst, kratší život a další neblahé vlivy, se kterými se není schopna vyrovnat. Populaci se přestává dařit, téměř se nemnoží, až časem zanikne úplně. Naopak když se jí dopřejí chladné podmínky po celý rok, především v zimním období, budou se po nádrži prohánět krásně zbarvené, zdravé, ale především naprosto nenáročné ryby.

Byla popsána už v roce 1868 německým paleontologem a herpetologem Reinholdem Friedrichem. Vyskytuje se v Amazonii (Uruguay, Brazílie, Paraguay, Argentina) v pomalu tekoucích říčkách, potocích a nádržích se stojatou vodou a hustým porostem vodní vegetace a řas. Phalloceros caudimaculatus má tři uznané poddruhy, a to základní jednoskvrnnou formu caudimaculatus, dále nejběžněji chovanou skvrnitou formu reticulatus a v neposlední řadě vzácněji chovanou a zcela jistě nejkrásněji vybarvenou formu auratus, která se liší od reticulatus ještě navíc nazlátlým zbarvením mezi černými skvrnami.

Samička phalloceros caudimaculátus formy reticulatus.

U samečka dole je vidět jeho dlouhé gonopodium, podle kterého dostaly latinský název.

U posledně jmenovaného poddruhu se v potomstvu vyskytují jak klasické nazlátlé ryby, tak i ty bez žlutého zbarvení, vypadající jako poddruh reticulatus. Zajímavostí u phalloceros caudimaculatus reticulatus je, že to byla vůbec první živorodka odchovávaná v Evropě a záhy se stala oblíbeným druhem tehdejších akvárií. Velmi snadná je záměna skvrnité formy za v chovu mnohem vzácnější skvrnitou formu gambusia holbrooki, kde samci obou druhů v daných formách vypadají na první pohled morfologicky totožně, nicméně gambusia affinis a holbrooki patří od 2. 8. 2022 na seznam invazivních druhů EU a nesmí se nadále množit, prodávat ani darovat.

Břišní partie samice napovídá, že je v pokročilé březosti.

Ač se to zdá neuvěřitelné, i phalloceros caudimaculatus patří na seznam ISSG, tedy je zapsána v globální databázi invazivních druhů v kategorii 2. třídy. Mimo svůj původní areál výskytu se vinou člověka rozšířila i do Afriky, na Nový Zéland a do Austrálie, kde se tamními vodami dostává i do pro ni vhodných biotopů. Především v Austrálii a na Novém Zélandě to může být v budoucnu velký problém, v těchto zemích žije plno endemitních původních druhů a společnost říčanky může původní populace živočichů narušit a bohužel i ohrozit. Úplně první populace phalloceros caudimaculatus v Austrálii byla objevena v roce 2002, jednalo se o velkou a prosperující populaci.

Některé samice skvrnité formy postrádají typické zabarvení, jejich zbarvení je velmi variabilní.

Z vlastní zkušenosti mohu její nenáročnost jen potvrdit, pokud se zajistí optimální teploty, tak je naprosto nenáročná a chovu se může věnovat i úplný začátečník, který nebude mít problém ji odchovávat. Já držím ryby v zimním období při teplotě nějakých +14 °C po dobu dvou měsíců, poté se teplota začne zvolna zvyšovat. Nejednou se stalo, že teplota v chovné nádrži klesla na více než týden i pod +10 °C a rybám to absolutně nevadilo, pohybovaly se naprosto normálně a přijímaly potravu bez jakýchkoli problémů a s velkou chutí. V létě je situuji do prostředí s teplotou vody 22 °C, na velmi krátkou dobu až do +24 °C, tuto hodnotu bych považoval za horní hranici, jak už jsem zmínil, spíše bych volil teplotu o dva stupně nižší, která je pro ryby přijatelnější. Jedinci zimovaní ve studené vodě jsou mnohem výrazněji vybarvení, především u samců je to pěkně viditelné, mají tmavší skvrny a oproti mdle vybarveným jedincům, kterým nebylo dopřáno chladné zimoviště, vypadají naprosto famózně.

Ryby zimované ve studené vodě mají výraznou kresbu, na fotografii dospělá samice, která při chovu v teplé vodě tečkování téměř ztrácí, nebo je nevýrazné.

Mohlo by se zdát, že tenhle druh je díky toleranci studené vody přímo předurčený k letnění pod širým nebem, tak jak to známe u velké části druhů živorodek. Ano i ne. A proč tomu tak je? Kámen úrazu při venkovním chovu jsou vysoké letní teploty, které ryby v malém prostředí různých nádob a kalfasů většinou nepřežijí, sám jsem na to bohužel už několikrát doplatil. Teplota v nich stoupá až nad hranici jejich tolerance a ve velké míře hynou.

Pokud však máte možnost umístit je do většího zařízení, jako je například 1000l IBC nádrž zakopaná v zemi a situovaná ve stínu, kam na ni polední a odpolední slunce nesvítí, rostou v ní lekníny a velké množství růžkatce, tak ve spodní části nádrže ryby najdou příjemně chladnou vodu a mohou být venku chovány. Vzpomínám si, že z podobných nádrží jsem je lovil i ve druhé polovině prosince, když počasí přálo. Pokles teploty a lehké mrazíky jsem řešil zakrytím zakopané nádrže silnějším polystyrenem, který vodu udržel v příznivé teplotě, stejným způsobem jsem to řešil brzy z jara při vypuštění ven.

Není neobvyklé, že u prvorodiček se rodí část potěru mrtvá nebo neúplně vyvinutá, jak je vidět na fotografii.

Velikostně to jsou menší ryby, kdy samička dorůstá lehce přes 5 cm a sameček do 3 cm. Ten se dá od samičky rozlišit podle gonopodia a v pozdějším věku i tvarem těla a větším množství skvrn, které jsou i výraznější. Samice tvarem těla připomíná samičku nostalgicky známé gupky. Na potravu nejsou vůbec náročné, za vděk vezmou vločkové krmení, živé i mražené, ale i tady platí, čím bude strava pestřejší, tím lépe. Samice rodí poměrně hodně droboučkých mladých, které se velikostně dají přirovnat ke gupce. Po strávení žloutkového váčku se dají snadno rozkrmit na velmi jemném, suchém, prachovém krmení zakoupeném v obchodě.

Několik hodin staré mládě, velké pouhých pár milimetrů.

Sameček starý přibližně půl roku ještě postrádá úplné vybarvení.

V různých časových intervalech jsem měl možnost chovat všechny tři formy, v některých případech jsem byl i obeznámen s lokalitou odchytu konkrétní populace, v současné době už však držím pouze formu reticulatus bez určené populace. Jednoznačně to je zajímavá nešlechtěná živorodka, která kromě studené vody není vůbec náročná a hravě jí zvládne každý zodpovědný začátečník. Bohužel musím konstatovat, že do běžných okrasných akvárií v teplém obýváku se nehodí, vysoké zimní a v některých případech i letní teploty nezvládne a nebude z dlouhodobého hlediska prosperovat.
 

Autor textu: Luboš Jedlinský

Autor fotografií: Luboš Jedlinský