Pododermatitida, mezi chovateli často označovaná jako „otlaky“ nebo anglicky sore hocks, je chronické a bolestivé onemocnění kůže postihující především spodní stranu zadních končetin králíků. Nejde pouze o mechanické poškození kůže, jak se někdy zjednodušeně uvádí, ale o komplexní onemocnění, které často zahrnuje i sekundární bakteriální infekci. V pokročilých stádiích vede pododermatitida k výrazné bolestivosti, poruchám pohybu, zhoršení kondice a v krajních případech až k nutnosti utracení zvířete.

Onemocnění vzniká nejčastěji v důsledku dlouhodobého tlaku na chodidla, typicky při chovu na nevhodném povrchu. Opakované mikrotraumata vedou k poškození ochranné vrstvy kůže, vypadávání srsti, zesílení pokožky a vzniku prasklin. Pokud nejsou tyto změny včas rozpoznány, dochází k rozvoji hlubších lézí a vstupu patogenů do poškozené tkáně.

Pododermatitida králíků (otlaky) vzniká nejčastěji v důsledku dlouhodobého tlaku na chodidla, typicky při chovu na nevhodném povrchu • Foto: Vetlexicon © Richard Saunders

Infekční složka onemocnění

Závažnější formy pododermatitidy jsou často komplikovány bakteriální infekcí, nejčastěji způsobenou Staphylococcus aureus. Tento oportunní patogen běžně přežívá na kůži i v prostředí, avšak při narušení kožní bariéry snadno proniká do tkáně, kde vyvolává hnisavý zánět. V pokročilých případech může dojít ke vzniku abscesů, celulitidy nebo dokonce osteomyelitidy. Přítomnost bakteriálního biofilmu navíc výrazně zhoršuje účinnost léčby a přispívá k chronickému průběhu onemocnění.

Výskyt a ohrožené skupiny

Pododermatitida se vyskytuje jak v intenzivních farmových chovech, tak u králíků chovaných v domácích podmínkách. Nejvíce ohroženou skupinou jsou chovné samice, zejména ty s vyšší tělesnou hmotností, vyšším počtem vrhů a delší dobou strávenou v kleci. Studie ukazují, že výskyt pokročilých forem pododermatitidy může u některých skupin dosahovat až několika desítek procent.

U králíků rexů je často s otlaky problém, proto je potřeba častěji zdraví končetin sledovat (chov Jana Mertlíková) • Foto: Jana Mertlíková

Rizikové faktory

Vznik pododermatitidy je multifaktoriální. Mezi nejvýznamnější rizikové faktory patří vyšší tělesná hmotnost a vyšší věk zvířete, které zvyšují tlak na zadní končetiny a zpomalují regeneraci kůže. Významnou roli hraje také reprodukční zátěž – samice s vyšším počtem vrhů jsou k onemocnění náchylnější.

Důležitým, a často podceňovaným faktorem, je délka drápů. Přerostlé drápy mění postoj králíka a vedou k nerovnoměrnému rozložení tlaku na chodidla. Zásadní vliv má rovněž vlhkost a hygiena prostředí. Vlhká podlaha způsobuje maceraci kůže, usnadňuje vznik oděrek a podporuje množení bakterií.

Velkou roli hraje typ podlahy. Drátěné rošty představují nejrizikovější variantu, protože vytvářejí bodový tlak a neumožňují přirozenou změnu polohy. Vhodnější jsou plastové rošty se zaoblenými hranami v kombinaci s pevnou odpočinkovou plochou nebo suchou podestýlkou. Ani tyto systémy však nejsou samospásné, pokud nejsou splněny základní zoohygienické podmínky.

Průběh a klinická stádia

Pododermatitida má pozvolný nástup, ale často nevratný vývoj. V počáteční fázi dochází ke ztrátě srsti a zesílení kůže, přičemž zvíře ještě nejeví výrazné známky bolesti. V dalších stádiích se objevují praskliny, strupy a drobná krvácení. V nejzávažnější formě vznikají hluboké ulcerace s infekcí, které jsou velmi bolestivé a špatně se hojí.

K hodnocení závažnosti se používají skórovací systémy, které umožňují sledovat progresi onemocnění. Z praxe i studií vyplývá, že léze, které dosáhnou vyššího stupně závažnosti, se jen výjimečně plně zhojí. Onemocnění má výrazně chronický charakter a často recidivuje, zejména při zhoršení chovatelských podmínek.

Je pododermatitida nakažlivá?

Pododermatitida sama o sobě není nakažlivým onemocněním. Nepřenáší se přímo z jednoho králíka na druhého. Přenosné však mohou být bakterie, které sekundárně infikují otevřené léze. V prostředí s nedostatečnou hygienou tak může docházet k šíření patogenů, které u predisponovaných jedinců vyvolají vlastní onemocnění. Důsledná hygiena a izolace zvířat s těžkými lézemi jsou proto zásadní.

Možnosti léčby

Léčba pododermatitidy je vždy dlouhodobá a její úspěch závisí především na změně prostředí. Bez odstranění příčiny – tedy tlaku, vlhka a nevhodného povrchu – je jakákoli terapie neúčinná. Základem je zajištění měkké a suché podlahy, pravidelná výměna podestýlky a úprava délky drápů.

U mírnějších forem lze volit lokální ošetření, zahrnující čištění lézí, použití antiseptických roztoků a regeneračních mastí. Při bakteriální infekci je nutná cílená antibiotická léčba pod dohledem veterinárního lékaře. U těžkých a bolestivých případů je prognóza nepříznivá a je třeba zvážit welfare zvířete.

Závěr

Pododermatitida představuje závažný welfare problém králíků s výrazným dopadem na jejich zdraví i využitelnost v chovu. Přestože její léčba je obtížná a často neúspěšná, většině případů lze účinně předcházet. Klíčem je prevence – vhodné ustájení, suché a čisté prostředí, kontrola hmotnosti, pravidelná péče o drápy a včasné rozpoznání prvních příznaků. Prevence je v případě pododermatitidy tou nejúčinnější a zároveň nejšetrnější formou léčby.
 

Autor textu: Ing. Ondřej Krunt, Ph.D.