Raci jsou často lidmi vnímaní jako ohrožení živočichové, kteří byli v minulosti na území České republiky hojní, v současnosti jsou ale jejich stavy zdecimované znečištěním vody a nemocemi natolik, že se s nimi setkáváme jen vzácně. Stejně je tomu u dětí, které dříve běžně lovily raky na jídlo v každém potoku s kamenitým dnem, nyní se s nimi však téměř nesetkávají a znají je spíš z pohádky Jak krtek ke kalhotkám přišel, kde rak stříhá plátno jako krejčí či z říkanky, kdy rak leze z díry, vystrkuje kníry (myšlena jsou tykadla). Přesto tu raci stále jsou… i když některé druhy jsou nevítanými vetřelci. Bohužel se v médiích objevuje množství zavádějících a nepravdivých informací o zmíněných korýších. Proto v následujícím textu shrnu aktuální stav včetně přehledu druhů vyskytujících se na území ČR.

Zoologicky jsou raci řazeni mezi členovce (kmen Arthropoda), do podkmenu korýši (Crustacea), třídy rakovci (Malacostraca), řádu desetinozí korýši (Decapoda), a infrařádu raci (Astacidea). Z celkového množství více než 650 druhů se na evropském kontinentu vyskytuje jen několik z nich a na území ČR jsou původní dokonce jen pouhé dva taxony, rak říční (Astacus astacus) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium). Tyto dva druhy doplňují druhy nepůvodní, konkrétně rak bahenní z východní Evropy (Pontastacus leptodactylus) a trojice raků ze Severní Ameriky, rak pruhovaný (Faxonius limosus), rak signální (Pacifastacus leniusculus) a teprve nedávno nalezený rak mramorovaný (Procambarus virginalis). Již tyto názvy jsou někdy komoleny, natož aby bylo jasno v tom, který rak je zde původní, a který naopak nepůvodní a nežádoucí. Tak je někdy rak říční mylně nazýván rakem potočním a kamenáč pak rakem skalním či skalákem.

Dospělý samec raka kamenáče. • Foto: Jiří Patoka

Podobná situace panuje i na trhu s akvarijními organizmy, na kterém se raci ve větší míře objevují od přelomu milénia. Počet druhů raků chovaných pro okrasné účely každým rokem roste. Na trhu se objevují především raci ze Severní Ameriky, Austrálie a Nové Guiney. Není výjimkou, že chovatelé, ale ani prodejci samotní nejsou schopní (a někdy ani ochotní) správně určit daný druh. Obvykle je pak rozlišují pouze na základě zbarvení na „modré“, „červené“ a „hnědé“. Někdy dochází k záměnám nejen mezi příbuznými druhy, ale i mezi příslušníky odlišných čeledí (např. severoamerický rak červený prodávaný jako novoguinejský rak Holthuisův), případně se pod jedním názvem prodává několik druhů či je jeden druh naopak nabízen k prodeji pod různými názvy. Těžko se pak upozorňuje na rizika související s chovem a nežádoucím vypouštěním raků do přírody. Tuto situaci jsme se s několika kolegy pokusili zlepšit sestavením kompletního českého názvosloví všech druhů raků. Toto názvosloví vyšlo v edici zoologického oddělení Národního muzea v roce 2017, obsahuje i kompletní seznam původní popisné literatury a je volně ke stažení na tomto odkazu: https://www.researchgate.net/publication/321318474_Ceske_nazvy_zivocichu_VIII_desetinozci_Decapoda_infrarad_rakotvarni_Astacidea. Začátkem příštího roku bude vydán doplněk obsahující názvy nově popsaných i revidovaných druhů a rodů.

Dospělý samec raka říčního ze Stroupinského potoka. Tato populace byla nedávno zcela zdecimována račím morem. • Foto: Jiří Patoka

Mladý rak říční odchycený v rámci monitoringu v Krušných Horách. • Foto: Jiří Patoka

A jak je to tedy s výskytem a ochranou raků v ČR? Oba druhy původní, tedy tzv. „říčák“ a kamenáč jsou chráněny zákonem a je zakázáno s nimi bez příslušného povolení manipulovat a jakkoliv je rušit. Rak říční byl kdysi plošně rozšířen po většině území republiky, nyní jsou však jeho populace často fragmentované a izolované od ostatních. Přesto se vyskytuje ještě na několika stech lokalitách a není až tak raritním druhem, jak si mnozí myslí. Když už se někde vyskytuje, čítají jeho populace často tisíce jedinců. Zajímavostí je, že historicky byli raci říční loveni na maso. Z lokality nedaleko Brna dokonce pochází nález fragmentů klepet datovaný radiokarbonovou metodou mezi roky 4500 až 4750 př. n. l., což je vůbec nejstarší doklad o konzumaci raků lidmi.

Fragmenty klepet raka říčního nalezené na lokalitě Horákov-Čtvrtky u Brna v rámci archeologického průzkumu. Jedná se o nejstarší doklad o konzumaci raků lidmi. Uvedené měřítko odpovídá jednomu centimetru. • Foto:  Miloslav Petrtýl

Lidé se tedy o raky říční zajímali již od neolitu, v současnosti však tito korýši často unikají pozornosti jednoduše proto, že mají převážně noční aktivitu. Podobně je tomu i s aktivitou kamenáče. Ten ovšem nikdy nebyl rakem hojným (a kvůli menší velikosti ani konzumovaným), protože územím ČR prochází severní hranice jeho přirozeného areálu výskytu. Výjimku tvoří jedna populace v Lučním potoce v Krkonoších. U té se ale spekuluje o tom, že pochází z území bývalé Jugoslávie. Tito raci tedy zřejmě byli na dotyčnou lokalitu dovezeni a vypuštěni člověkem. Celkově se s rakem kamenáčem v ČR setkáme jen na několika desítkách lokalit.

Ač místně nepůvodní, je chráněn i rak bahenní, který byl na území ČR záměrně dovezen z Haliče (historický region nacházející se dnes ve východním Polsku a západní Ukrajině, do roku 1918 jedna z korunních zemí Rakouska-Uherska). Vyskytuje se jen na několika lokalitách a s původními druhy si dosud významně nekonkuruje. Chráněn je, protože je, stejně jako všichni raci nepocházející ze Severní Ameriky, ohrožován infekčním račím morem. Ten způsobuje řasovka neboli oomyceta hnileček či afanomyces račí (Aphanomyces astaci). Jedná se o plísni podobný, i když blíže nepříbuzný organizmus. Hnileček račí je přenášen severoamerickými druhy raků, kteří jsou vůči jeho patogenitě odolní. Stejně tak se mohou zoospory hnilečku přenášet na mokrém rybolovném náčiní, botách apod. Věci, které přišly na lokalitě s výskytem račího moru do kontaktu s vodou, je proto nutné nechat řádně vysušit a dezinfikovat přípravky na bázi jódu nebo chlóru (např. Savo ředěné v poměru 1:10).

Je tedy jasné, že výše jmenované severoamerické druhy raků, které se vyskytují na území ČR, jsou zde nežádoucí, nechtěné a představují přímou a vážnou hrozbu pro druhy původní. Všechny tři zmíněné druhy raků byly zařazeny na seznam invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii (tzv. Unijní seznam). Pokud má někdo tyto raky v chovu, nesmí je dále rozmnožovat. Také je nezbytné chované jedince zaregistrovat. Toto vyplývá ze zákonné povinnosti dle § 13j, odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, jehož poslední novelizace nabyla účinnosti od 1. 1. 2022. Vše se dá jednoduše řešit zasláním požadavku na emailovou adresu invaznidruhy@nature.cz.

Rak pruhovaný odchycený na Labi u Nymburka. • Foto: Jiří Patoka

Rak pruhovaný (řečený „pruháč“) je v současné době nejinvaznějším z celé trojice, vyskytuje se ve všech větších řekách v povodí Labe a Vltavy (např. Berounka, Cidlina, Jizera, Ohře, Otava, Sázava aj.) a jeho výskyt byl zaznamenán již i v povodí řek Odra a Morava, jeho další pronikání a šíření na další lokality na východě republiky lze tedy očekávat. Ačkoliv je to druh preferující větší potoky a řeky, může přežívat i v mělčích tocích (např. v potoce Rokytka v Praze či na soutoku Lomnice a Skalice v jižních Čechách).

Mladý jedinec raka signálního. • Foto:  Miloslav Petrtýl

Rak signální (řečený „signál“) je stavbou těla podobný rakovi říčnímu, a z tohoto důvodu byl v minulosti i vypouštěn na lokality, odkud říčák po decimaci račím morem zmizel. Uvažovalo se o něm jako o druhem s hospodářským potenciálem. Až příliš pozdě se přišlo na to, že vektorem račího moru jsou právě severoameričtí raci včetně raka signálního. Pokud se rak signální na lokalitě uchytí, stává se brzy dominantním druhem.

Dospělý rak mramorovaný v akvarijním chovu. • Foto: Jiří Patoka

Posledním druhem je rak mramorovaný (řečený „mramorák“). Ten přibyl na seznam české astakofauny až v roce 2015, kdy byl objeven na dvou lokalitách (v Praze a v severních Čechách). Jedná se o raka, který je velice populární jako akvarijní druh. Jeho rozmnožení a odchov je totiž velice snadný. Množí se tzv. apomiktickou partenogenezí, kdy samice klade neoplozená vejce a z nich se líhnou její identické klony. Samci u tohoto druhu nebyli nikdy objeveni. Samičky dospívají již ve čtyřech až pěti měsících věku a první snůšku nakladou většinou vzápětí. Počet vajec ve snůšce stoupá s větší velikostí samice. Zatímco první snůška čítá jen několik desítek vajec, později se tento počet zvýší až na několik set kusů. Proto se rak mramorovaný v chovech velice snadno přemnožuje a jeho vypuštění nezodpovědnými akvaristy do přírody je tedy nasnadě. Takto se zřejmě objevil i na zmíněných lokalitách v ČR, později byl zaznamenán i na dalších místech. Jelikož pro založení nové populace postačí jedna jediná samice, je invazní potenciál tohoto druhu vysoký.

Závěrem si dovolím apelovat na čtenáře, aby za žádných okolností neumožnili únik akvarijních raků do přírody a nevypouštěli je ani do zahradních či parkových rybníčků, odkud raci snadno unikají a šíří se do okolí. Kromě toho, že by to bylo dle litery zákona nelegální, ještě by to zhoršilo situaci s ochranou druhů původních.

Autor textu: Doc. Ing. Jiří Patoka, Ph.D., DiS. (Česká zemědělská univerzita v Praze)