Voláči tvoří velmi populární skupinu holubů nejen u nás, ale také ve většině dalších zemí Evropy. Historicky jsou díky obrovské popularitě českých staváků, ale i jiných středních voláčů, voláčů velkých a brněnských, dominující skupinou našich velkých a národních výstav. Plemena lze rozlišit na západoevropská, u nichž převažuje šlechtění typu, na plemena česká, kde vedle typových zvláštností je zřetelem hodným šlechtění síla hlavy, živost i šířka zobáku a velmi často i zvláštní kvalita zbarvení, na plemena dlouhonohá (vysokonohá) a zcela zvláštní kapitolou se zaobírá šlechtění voláčů zlodějů. 

Dlouhonozí voláči - saský voláč modrý kapratý

Dlouhonozí voláči - voláč bavorský modrý pruhový

Způsob chovu

Začněme posledně jmenovanou skupinou, která se u nás takřka nechová. Hovoříme o voláčích zlodějích, kteří dosud dominují nejen Španělsku, ale oblíbeni jsou i ve střední a jižní Americe a též jinde ve světě (Orient, kde je dostatek finančních prostředků na chovný materiál z nejlepších linií), ale největší propagaci získali díky svému rozšíření v Nizozemsku.

Chovné oddělení pro španělské voláče

Španělští voláči - vzácné zbarvení hnědého bělouše

Tato plemena, malého a středního vzrůstu, kombinují znaky voláčů mnohdy s podvěslým voletem, jindy s výrazným ozobím, velmi často vykazují kratší a silněji nasazené zobáky či zakulacený tvar hlav. Hlavním účelem jejich chovu je letové využití, kdy samci jsou schopni „ulovit“ jiné holubice a tyto zlákat na domovský holubník. Velmi často je využíván boxový systém chovu, kde holubi jsou vypouštěni k volnému proletu a tréninku klidně i každý den, ale zbytek dne tráví v menším uzavřeném oddělení. Jsou tak mimořádně motivovaní a po vypuštění je pohled na tyto jedince plné radosti ze života zcela nevšední. U nás ale rozšířeni bohužel nejsou. 

Krása španělských voláčů vyniká za letu a při svatebním tanci

Nahlédněme tedy do šlechtění našich plemen národních. Máme zde řadu zástupců, včetně českého staváka  nebo moravského voláče sedlatého, kde je velký důraz kladen na typičnost hlav a sílu postav, jenž souvisejí se silnou konstitucí hlavy, nápadným tvarem čela či širokými zobáky v nasazení. Živost těchto holubů doplňují velmi často červené obočnice a u kořene prokrvený zobák. Silné je nejen tělo, ale také křídla a nohy těchto voláčů, kteří disponují středně vysokým postojem a jejich tělo není drženo tak vzpřímeně jako je obvyklé u voláčů západoevropských. Kvalita barvy, vzorové rozvržení lesku a svitu, případně i letové zvláštnosti (stavění) limitují křížení těchto holubů s jinými plemeny, jenž je obecně u  voláčů velmi časté a kterým získáváme elegantnější delší linie s lépe předvádivou volatostí, zejména u holubic.

Střední voláči - detail stříbrného českého staváka z chovu Karla Pavlů

Střední voláči - slezský voláč ve vzácném rázu žluté straky

Pokud křížení provádíme, trvá nám déle než docílíme opět výrazných čel, širokých zobáků, delších krků s typičtějším tvarem hruškovité volatosti, silnějšími nohami a typičtějšího zbarvení. Důležité je vystavovat až hotové jedince a nikoliv přechodné „typy“, což je zvláště u staváků docela běžné. Nemalý je v této souvislosti vliv štelerů. Velmi žádoucí může být křížení jako prostředek rostoucí kvality u našich dalších plemen, kdy se přímo nabízí u moravských moráků, českých voláčů sivých, moravských bělohlávků i jinde.

Střední voláči - český voláč sivý může být vděčným objektem umírněné modernizace

Střední voláči - voorburský voláč při hnízdění

Živost znaků u našich plemen, založená na prokrvení a červeném zbarvení některých partií (obočnice atd.) potencuje pobyt na sluníčku, ideálně formou volného proletu, nebo alespoň v prostorných nezastřešených voliérách, ale sekundárně též krmení kukuřicí, řepkou a dalšími komoditami, které vylepšují nejen barvu, ale i lesk. Mnozí chovatelé dávají i strouhanou mrkev, kopřivy a jiné zelené krmení, též míchanice. Jako zdroj vitamínů skupiny B pak chléb. 

Střední voláči - černý elstr

U šlechtění západoevropských voláčů, kam dnes typově patří i voláč brněnský,  není třeba se zaměřit na tvar hlavy, barvu obočnic nebo sílu zobáků a též kvalita barvy a rozložení lesku nejsou stěžejní.  Tam je prioritní typ a tvar volatosti. Tato plemena prošla v posledních letech modernizací. Jsou zde delší nohy, delší stavba těla, delší krk. Z hlediska síly postav došlo spíše ke zjemnění a protažení. Holubi stojí více vzpřímeně než kdy dřív. Díky tomu získávají na eleganci, zlepšuje se jejich předvádivost a atraktivnost. Na druhou stranu se u některých plemen, třeba elstrů či štajgrů, zhoršily chovatelské dovednosti, kdy jsou k odchovu zpravidla využívány chůvy. Sekundárním znakem zjemnění jsou u některých plemen jemnější volata, zejména u holubic a chybí původní silné figury.

Střední voláči - novinka z Německa - essenbašský voláč

U většiny z těchto voláčů žádá vzorník bledé nebo světlé obočnice. Zde krmení větším množstvím kukuřice a podobných zrnin s vyšším obsahem karotenů má efekt spíše negativní. Tito holubi dobře prospívají ve voliérových chovech. Oblíbeny jsou individuální kruhové sedačky, kde se můžou jedinci obou pohlaví pěkně předvádět. Ale vyplatí se tyto kombinovat i s prkennými lávkami, kde je dostatek prostoru pro žabí skoky a další projevy temperamentu, oblíbené třeba u brněnských voláčů.

Střední voláči - slezský voláč stříbrný tygr z chovu Pavla Wiedera

Střední voláči - starvičský stavák černý bělohrotý.

Střední voláči - voorburský voláč je jedním z nejkrotších holubů

Vysokonozí velcí voláči jsou převážně opeřeni bohatými rousy. Máme mezi nimi jedny z nejvýraznějších zástupců – voláče hanáckého a českého voláče sedlatého rousného. O přízeň svádí v  posledních letech boj zejména s voláči pomořanskými, konkurence saských nebo bavorských voláčů, ale i docela populárních voláčů anglických, se bát příliš nemusí. Velkým  voláčům musíme poskytnout prostor v holubníku i ve voliéře, pamatovat na jejich velikost musíme při stavbě budníků i výrobě hnízd a kruhových individuálních sedaček s většími rozestupy.

Velcí voláči - hanácký voláč černý

Velcí voláči - andaluský pomořanský voláč - novinka z chovu autora

Chovy jsou zpravidla voliérové, ale u hanáckých voláčů je to tak půl na půl. Tito holubi mají barevné rousy a tak se jim ve volném proletu daří výtečně. Ve voliéře bývá pro velké voláče umístěn říční písek, vnitřní prostory holubníků jsou vysypány hoblinami nebo je chov provozován na hygieničtějších plastových roštech, aby byly rousy udržovány v suchu a čistotě. Hnízdní krbce jsou velkých rozměrů, o základně cca 80x50 cm, přičemž hnízdní misky nebo hnízdní rámečky jsou větších rozměrů než obvykle, obvykle vystlané zátěžovým kobercem, filcovou nebo kokosovou vložkou, poté hoblinami a ječným senem, aby nedošlo k narušení vajec nebo křivému růstu hrudních kostí u mladých holubů.

Velcí voláči - český voláč sedlatý rousný červený

Velcí voláči - mandloví pomořanští voláči z chovu autora

Velcí voláči - opálový pomořanský voláč z chovu autora

U některých zvláště velkých voláčů jsou využívány k odchovu chůvy, běžné je to u voláčů anglických a pomořanských, ale všechna tato plemena jsou schopna i odchovu samostatného. Někdy při klubání může dojít k prosezení vejcí, takže je vhodnější naklubané vejce při líhnutí umístit pod lehčí plemeno a pod chovný pár voláčů je dát zpět až po prvním nakrmení (používáme k tomu bílý jogurt v injekční stříkačce, množství jogurtu činí cca 1.5 ml). 

Ostatní voláči - staroněmecký černý tygr

Chov voláčů gentských či holandských odpovídá velkým voláčům, u amsterodamských voláčů středním. Samostatnou kapitolu tvoří problematiky chovu dlouhých nízkonohých plemen, kam patří voláči staroněmečtí a raritní voláči maďarští. U těchto převážně jen chodících holubů klademe důraz na velikost podlahové plochy a prostorné budníky při zemi. Hnízdo vytváříme z bedýnek na zeleninu nebo dřevěných rámečků, ve tvaru nikoliv čtverce, ale obdélníku. Bohužel ani tato plemena nejsou u nás dnes více rozšířena. 

Posuzování voláčů

Základem pro předvádivost všech plemen voláčů, včetně zástupců skupiny západoevropských plemen, kde je koketnost doslova vepsána do vínku těmto holubům, je pečlivá předvýstavní drezura, během které se holubi naučí žít v omezeném prostoru výstavní klece, který berou za svůj druhý domov a klec nejenže hájí, ale také se v ní předvádí tak, jak by se předváděli před příslušníky opačného pohlaví.

Dříve se daleko lépe předváděli samci, dnes již dominují holubice, kterým je schopnost se ukázat opravdu dána již geneticky. U samců je potřeba určitá doba práce s navykáním na výstavní klec a ani poté vždy není výsledek samozřejmý. Zvláště u výletků. Chovatel a posuzovatel na holuby tzv. houká, kdy na toto vyrušení holubi reagují úklony, rozevíráním ocasu, dofouknutím volete, zaujetím imponujícího postoje a vzpřímenějším držením těla.

Pokud se v oblasti drezury něco zanedbá, čeká nás nemilý výsledek a zpravidla i nízké bodové příděly. Na nepředvádivost v minulosti doplácely zejména chovy méně prošlechtěných „národních“ plemen, kde  posuzovatelé zjišťovali kvalitu více ze znaků hlavy a postavy než z volatosti. Tato špatná cesta se podařila významně vylepšit po zákazu nafukování voláčů na našich výstavách. 

Ale stále platí, že zanedbaná drezura znamená ztráty bodů nejen u plemen českých, ale také u všech zahraničních. Chovatelé voláčů by měli mít vždy připraveny drezurní klece pro nejméně polovinu počtu holubů, které obvykle vystavují. Někdo dělá drezuru v kuse v době týden až čtrnáct dní před výstavou, já spíše preferuji systém dva dny drezura, dva dny zpět na holubníku, který je mnohem efektivnější. Drezurní klece je lépe umístit mimo holubník než v něm (u něho). Pro předvedení holuba jsou ale důležité též jeho samotná vitalita a perfektní kondice. U chovatelů voláčů převládá rozdělení pohlaví v době mimo sezonu, což umožňuje dosažení lepší předvádivosti.

Nejkrásnější pohled na voláče je v lednu, kdy je jejich opeření nejkomplexnější a jejich temperament při opětovném spojení obou  pohlaví také nejsilnější. Voláči tak připomínají svými bohatými projevy temperamentu hukot včel v úle. Je jich všude plno a jejich vitalita je nezměrná. Do této konstelace je před výstavou má navodit správně zvládnutá drezura. Zvláště přes zimní období jsou holubice v chovu velmi krotké, vyhledávající přítomnost chovatele. Přirozenou krotkost můžeme podnítit i krmením, například konopným semenem.      

Posuzování voláčů má určitá úskalí. Ráno jsou holubi poměrně zvadlí, po určité době se u nich projeví zvýšený temperament, který v době dopolední zase ustane, aby se opět zvedl po obědě. I proto je posuzování voláčů nesmírně obtížné a je nejtěžší kapitolou posuzování vůbec. Posuzovatel musí nejen znát vzorník a stav plemene ve světě, ale musí též umět holuby rozhoukat, určit podstatné znaky a těmto dát přednost před méně důležitými. Aby výstavu vyhrálo opravdu to nejlepší „zvíře.“ Bohužel při posuzování voláčů je často slyšet spíše ticho. Mnozí posuzovatelé  jakoby se báli hlasitějšího projevu, ale zde není ostych na místě. Obvyklým jevem je, že voláči jsou druhým dnem výstavy v klecích již jako doma a předvádí se velmi ochotně. Ale to už je docela pozdě. 

Obecně u našich plemen si všímáme nejen „českých znaků hlavy“, ale nesmíme opomíjet ani délku a sílu postav, tvar volat a délku krku. A snažíme se odchovat co nejtypičtější a silné holubice. S volátkem si nesmí holub hrát, přefukovat jej nebo ho mít nesené na stranu. U velkých voláčů je v poslední době důraz na vyšší postoje, ale ty by neměly být kolmé (štajf), ani příliš úzce nasazené, také na vzpřímenější držení těla.

Plemeno brněnský voláč jsme z různých specifických hledisek na Faunaportálu probrali nedávno. U rousných plemen si všímáme tvaru rousů, kdy pera musí růst do stran, aby měli voláči perfektní pohyb. Přechod do bohatých supích per je poměrně plynulý. Jen anglický voláč supí pera mít nesmí. Samotné opeření nohou lze před chovnou sezonou zkrátit, kdy cílenou obměnu těchto per klademe do doby 6-8 týdnů před výstavou. Voláči v rámci chovné sezony trpí na oděrky volat, zvláště silní samci. Oděrkám lze předejít vhodnějšími krmítky bez ostrých hran a též potlačením parazitů (např. přípravky na bázi ivermektinu).

Voláči jsou v naší vlasti oblíbeni též pro perfektní schopnosti odchovu. Jsou to mimořádně vděční holubi, kteří mají opravdu veselou povahu a s nimiž se nudit nebudete. Ve světě je k jejich posuzování užíváno voliér, s tím, že vystavovaní jedinci mohou být umístěni po dobu výstavy do kulatých individuálních klecí, kam u nás dáváme – v dosud zcela výjimečných případech - šampiony výstav, a to z propagačních důvodů. 

Nafouknutí volete je pro holuby naprosto přirozený jev, kterým si původní divoce žijící holubi nárokovali pozornost partnerky. Již mnohá staletí jsou voláči nedílnou součástí evropského kulturního dědictví, kteří v posledních letech získávají přízeň u milovníků všeho živého po celém světě. A to je velmi pozitivní zjištění.  

Autor textu: Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Fotografie: Mgr. Bc. Alexandr Veselý