Přesto, že v naší vlasti se obvykle na výstavách potkáváme s našimi národními plemeny, kterými jsou česká čejka a česká lyska, z hlediska mezinárodního tvoří barevní holubi obrovskou skupinu holubů, jenž co do počtu dosahuje druhé místo za nejrozšířenějšími rejdiči. Barevných plemen je mnohem více než voláčů a mnohem více než holubů tvaru. Ale proč tomu tak je, když je typ barevných plemen tak obdobný, kdy se celá tato obrovská skupina nachází v parametrech holuba polního typu? 

Česká čejka rousná černá bělopruhá z naší národní výstavy

Česká čejka rousná kropenka černá z naší národní výstavy

Je to tím, že chovatelé v západní Evropě, potažmo v Německu a ve Švýcarsku, začali již před dávnými časy rozlišovat prakticky podobné holuby z hlediska opeření nohou a hlavy a z hlediska kresby, a vlastně takto docela uměle vznikaly desítky a desítky plemen na společné bázi. Dlužno říci, že toto terminologicky nešťastné řešení, kdy je obecnou praxí, že plemena by se měla lišit aspoň dvěma znaky, a nikoliv jen jedním, se přes zjevnou nesprávnost ukázalo společensky přijatelnou normou, kdy vedle sebe koexistují tělesnými tvary velmi podobná plemena, ale přitom je na první pohled od sebe rozeznáme a můžeme se při chovu a šlechtění zabývat těmi nejtypičtějšími detaily. 

Česká lyska modrá šupkatá z naší národní výstavy

Způsob chovu

Alfou omegou chovatelské práce u barevných holubů je vytváření odchovů v perfektní barvě a dokonalé kresbě. Z hlediska typu žádáme obecně vysoké čelo, širší hruď a tělesný rámec odpovídající skupinovému zařazení. Co tyto základní kritéria znamenají? Pro kvalitní typ a vitalitu je vhodné barevným holubům poskytnout možnost volného proletu nebo alespoň umístění v prostorných voliérách, které by měly být prosluněné, se sedačkami přes celý obvod voliéry, aby to nutilo holuby létat.

Barevní holubi jsou dodnes (po rejdičích) nejlépe létavými a přitom v letu velmi ostražitými zástupci okrasného holubářství. Je jím do vínku dána nejen hbitost, rychlost a schopnost unikat dravcům, ale také jsou dosud schopni ve vhodných podmínkách polařit nebo si obstarat aspoň některé doplňky stravy sběrem ve volné přírodě. Tato schopnost odolávat nástrahám přírody učinila z barevných holubů poněkud svébytná plemena, která se chovají i na holubníku poměrně svérázným způsobem. Není úplně výjimkou, zvláště u lehčích zástupců, že po příchodu chovatele v doprovodu cizí osoby (návštěvníka), opouští většina z barevných holubů holubník a zůstávají v něm sedět jen holubi na vejcích. Také si sedící pár velmi úporně brání snůšku a později mladé.

Mnohá  z plemen nemají vůbec rádi kontrolu při hnízdění, jiná to tak nějak strpí. I zde se liší plemeno od plemene, linie od linie. Neměli bychom zapomínat, že pokud použijeme do nějakého křížení barevné holuby, získáme tak nejen jejich vzhled, ale také onu ostražitost až lekavost danou jejich dávným chovem v horských a podhorských oblastech za soužití s dravci, též mateřský pud velmi silně chránící snůšku a mláďata. Vypovídající o tom, že barevní holubi to mají k přírodě mnohem blíže než většina jiných holubů. Tito holubi milují koupání, které jim poskytujeme alespoň dvakrát týdně, přes chladné období jednou týdně. U velmi populárních rousných barevných holubů vytváříme k odpočinku kulaté sedačky, na kterých netrpí rousy a supí pera. Podlahu je vhodnou vystlat hoblinami nebo jiným měkkým materiálem, budníky pak vytvoříme jednodušší konstrukce, aby se pera rousů nadměrně nelámala. Velkým pomocníkem jsou rousy do stran rostlé, naopak se vyhýbáme rousům rostlým dopředu, mezerovitým, nebo méně pružným, které bývají lámavé nebo třepivé. Vybíráme odchovy, které mají přechod do supích per bez mezer a mají rousy tvořeny ze tří kryjících se řad opeření. Trend upřednostňování kratších a hustších rousů před mírně delšími, které vypadaly na pohled líbivěji, naštěstí – zdá se – pominul. Barevní holubi jsou domovem ve střední Evropě. Proto jsou perfektně aklimatizováni na zdejší podmínky. 

 Posuzování barevných holubů 

Obrovské množství plemen lze rozdělit do pěti základních podskupin. U nás již omezeně chovanou a vystavovanou nejexotičtější skupinou jsou švýcarská plemena. Pro ně je docela charakteristická špičatá chocholka a tělesný rámec klasické velikosti. Z poloviny jsou to plemena s běžným zobákem a hladkonohá, ale lucernská plemena dokládají, že se jedná o křížence s racky, tedy i jejich zobáky jsou kratší a širšího nasazení, klenba hlavy protáhle zaoblená a nohy opeřené punčoškami.  Unikátními tvary se vymyká poster, jenž je velmi drobnou variantou na téma poštovního holubářství se suchým tvarem hlavy. 

Lucernský běloocasý černý je zástupce švýcarského holubářství, křížení provedeno s racky

Mezi klasičtější švýcarská plemena patří thurgauský mnich, zde modrý bělopruhý

Největšími postavami s největší šířkou a hloubkou se honosí jihoněmecká plemena, jenž jsou převážně hladkonohá, ale s velmi bujnou a širokou lasturovitou chocholkou. I zde existují varianty hladkohlavé nebo rousné, ale jsou naprostou výjimkou. Třeba takový jihoněmecký uhlový skřivaň vyniká zatmaveným (uhlovým) zbarvením a okrem na hrudi.

U saských čejek jsou tu a tam opět k vidění pěkné rousy

Pokud se z jihu Německa posuneme do jeho středu, přijdou na řadu durynská plemena, jenž jsou převážně hladkonohá, původně delšího tělesného rámce s vyšším postojem, dnes rámce zkráceného a postoje umírněnějšího. Nachází se mezi nimi holubi v kresbách saských čejek, ale formy hladkonohé, převážně i hladkohlavé nebo se špičatou či lasturovitou chocholkou.  Výjimku tvoří durynský jednobarevný, který je rousným hladkohlavým plemenem, u něhož je popsán účinek rodobarvého faktoru, jenž umožňuje rozpoznání pohlaví již od narození. 

Durynský běloocasý červený má alternativu v české lysce hladkonohé, jíž šlechtil dr. Brožek

Nejznámější skupinou s nejvyšším ohlasem ve světě, zejména v Severní Americe a širých oblastech Orientu, tvoří saská skupina barevných holubů, jenž těží z bohatě opeřených nohou a variabilních forem opeření hlavy, kde vedle klasické hladkohlavé se těší největšímu zájmu formy s chocholkou lasturovitou a objevují se i přední vrkoče (pernaté útvary na čele). Rousy a lasturovitá chocholka automaticky znamenají, že krk těchto holubů je atraktivně širší, postavy vypadají širší a kompaktnější, postoje nižší. Ne vždy tomu tak bylo. Velmi dlouhou dobu si saské čejky udržovaly svůj ráz dobře létavého, ale též delšího a vyššího holuba, kdy zejména postoje samců byly dost vysoké a postavy majestátní.

Saská čejka, zde černá bělopruhá, vykazuje dnes velmi kompaktní postavu

Dnes se typ nejlepších saských čejek přiblížil kompaktnějším českým čejkám až tak, že potomci obou plemen jsou u nás vystavováni jako čejky české, v Německu jako čejky saské. Výtečné chovy se nachází nejen v Německu, ale také v Nizozemsku, kde jsou typem hodně blízko původnímu pohledu na čejku českou. V Severní Americe jsou barevní holubi též populární a kvalitu si udržují nejen čejky, ale také vlaštováci, přičemž chovy obou plemen bývají nezřídka společné. Saská plemena tvoří brüsteři, což jsou barevnohlaví a barevnohrudí holubi, u nichž zbývající opeření, ovlivněné vybělujícím účinkem faktoru pencil, je takřka bílé, jen s přípustnými lemy na koncích křídel.

Polní holubi jsou plnobarevní, vždy bělopruzí nebo šupkatí, včetně isabel, ale dnes už také červeně a žlutě plaví, čejky jsou barevnokřídlí holubi se srdcovým vykrojením v ramínkách křídel, s barevnými rousy, kapkou na čele a barevnou horní polovinou zobáku u tmavých rázů, vlaštováci mají kresbu obdobnou, ale kapka je protažená do „čepice“, kde barevná plocha tvoří celou horní polovinu hlavy. Mniši jsou barevní holubi v klasické mniší kresbě, která sestává z bílé hlavy, bílých letek, ocasu, ocasních krovek a rousů, vždy též v kombinaci s bělopruhostí nebo bílou kapratostí, již označujeme jako šupkatost. Měsíčkoví holubi mají základ ve žlutě plavé nebo červeně plavé platformě, kterou doplňuje barevný půlměsíc na přechodu hruď – krk. I zde se jako u brüsterů nazývá barva červená tradičně jako hnědá.

Jihoněmecký kněz modrý bezpruhý

Jihoněmecký mnich černý bělopruhý

Jihoněmečtí štítníci, zde žlutý, mají impozantní postavy

Saský běloocasý červený má i u nás oblíbenou alternativu v podobě české lysky rousné

Základ v barevném opeření má kněz, který vykazuje pouze bílou horní polovinu hlavy (spodní čelist zobáku je u tmavých rázů tmavá) a bílý přední vrkoč, jinak je barevný, s výjimkou bílých pruhů nebo šupkatosti. Existuje i ráz modrý bezpruhý. Naopak u saských štítníků dominuje bílé opeření, kdy barevné jsou pouze křídelní štíty bez krajních letech, tyto štíty navíc ještě vyběluje vzorek bělopruhý, šupkatý či slitě šupkatý. Tento velmi atraktivní a elegantní holub existuje s variabilními pernatými ozdobami hlavy, jako hladkohlavý, s lasturovitou chocholkou nebo i s předním vrkočem. Je otázkou, proč se tak atraktivní plemeno u nás dosud více nerozšířilo. Saská kaňka má rovněž dominující bílé zbarvení, kdy barevná je pouze kapka na čele ve tvaru mandle a ocas s krovkami. Saský čápek je oproti tomu vybaven barevnými rousy a spodkem a konci křídel, kapka na čele je též zbarvená. V sedlaté kresbě s těžší kapkou známe saské sedlaté, s bílou lyskou a ocasem zase saského běloocasého, jenž je ekvivalentem české lysce. 

Saská kaňka, zde černá, vykazuje větší a silnější postavu, může být i hladkohlavá

Hýl bronzový černokřídlý z naší národní výstavy

Poslední pátou nesourodou skupinu tvoří ostatní plemena. Patří sem „nejbarevnější z barevných holubů“ holub hýl, také plemena rakouská, naše česká a ostatní plemena převážně německého a slezského původu. Dlouho sem patřil i slezský barevnohlávek, naše národní plemeno, který byl v roce 2011 přeřazen do holubů tvaru. Unikátní ráz českých čejek – kropenek – vyznačující se pravidelným střídáním bílých a barevných per, je ve světě nejznámějším barevným holubem, považovaným za královnu barevných holubů. Kresba kropenky vzniká za pomoci chovatele v prvních letech jejich života.

Dánský stehlík modrý

Oproti našemu slezskému barevnohlávkovi je slezský mouřenín menší postavy a hladkonohý

Na našich národních výstavách bývají v posledních letech české čejky kropenky k vidění jak v rázech rousném, tak i bezrousém. Jsou to opravdové klenoty. Pak jsou velmi známá i plemena jako dánský stehlík, bernhardinská straka, hyacintový holub, staroněmecký barevnohlávek, ledňák, špaček, slezský mouřenín, franská plemena včetně nejznámějších štítníků, u nichž vyniká červené zbarvení těžších obočnic a prokrvení kořene zobáku, norimberští skřivani a vlaštováci, ale i relativně těžší plemena, jako je český holub nebo poměrně nově vyšlechtěný lesklý holub, jenž vznikl křížením hýlů a moravských pštrosů, za drobné účasti durynského bronzovokřídlého. 

Do početné rodiny skřivanů patří i tento bernský

V rámci šlechtění barevných holubů je zásadní důraz kladen na kvalitu, rovnoměrnost a intenzitu základní barvy. V této oblasti je u barevných holubů na území České republiky k vidění obrovské množství problémů. Mnohé naše linie, zejména pak u čejek, trpí na záběly nebo rez v letkách a ocasních perech. O lesklé a intenzivní barvě se dá také hovořit jen u opravdu nejlepších chovů.  Obdobné je to s vzorky křídelních štítů, obzvláště pokud jsou šupkaté nebo bělopruhé, kde se zvláště cení užší tvar, přesnost a pravidelnost. Vinou na uvedených četných pochybeních mají nesprávné šlechtitelské postupy, dříve též izolovanost našich plemen.

Do chovu barevných holubů můžete použít jen opravdu špičkově zbarvené jedince. Často i v zahraničních chovech vídáme použití rysů a jiných holubů, kde kvalita barvy a špičkové provedení vzorků jsou na samotném vrcholu. Nevhodné křížení jedinců plavých rázů s plnobarevnými, včetně recesivně červených a žlutých, může zanechat dlouhodobé pozůstatky, jenž je opravdu obtížné dále vyselektovat. U jedinců nejkrásněji zbarvených, kde kvalitu zbarvení potencuje přítomnost mazových (tukových) žláz u kořene ocasu, je zapotřebí držet i linie s tradiční (pudrovou) ochranou peří, pod heslem všeho moc škodí. Pokud má být barevný holub nedostatečný v barvě, rozložení barvy a ve špatném vzorku, takřka vždy se jedná o vady hrubé. Nehezky působí i záběly v rousech. Zato typická je tzv. pěnkavčí kresba, vyvolávající bílé kruhy v letkách. 

Pomineme-li barevnost, pak už nám zbývá jen zaměření se na typ. Posuzovatel se u barevných holubů primárně zabývá tvarem a výškou čela, nikoliv šířkou hlavy a zobáku. Čelo nám musí vždy padnout do oka svojí vysokou klenbou a poměrně náhlým přechodem do oblasti temene. Dosud nejkrásnější čela, která jsem u barevných holubů viděl, měly české lysky bronzové, jenž jsem měl svého času na holubníku. Často viděná a bohužel mnohdy tolerovaná nízká čela jsou docela nezajímavá a svědčí o absentující snaze o šlechtění a zkvalitňování chovů. Naše čejky pak vynikají i červenými obočnicemi, které velmi oživují jejich krásný vzhled. Při posuzování se musíme zabývat barvou očí, jenž je u některých příbuzných plemen doslova různorodá. Postavy dnes žádáme široké, dostatečně hluboké, u rousných zástupců celkově kompaktní, s nižším postojem u obou pohlaví. U hladkonohých je delší zadní partie obecně tolerovaná, ale i tato tolerance má určité hranice. Chocholky a přední vrkoče bývají předmětem žádoucí předvýstavní přípravy. Kdo ji neumí, připravuje se o cenné body. Některým chovatelům dělá potíže upravit nepřesnosti v kresbě nebo dokonce ponechávají drobná barevná pírka na hlavě či bílá pírka u barevných holubů v oblastech, kde být nesmí. Zde není k toleranci žádný důvod. Zejména zahraniční chovatelé nikdy nepodceňují klecovou drezuru, bez které by barevní holubi byli ve výstavních klecích příliš divocí. Správně připravený jedinec by měl být v kleci jistý a zaujímat správný postoj, kde dokonale vynikne nebývalá krása barevných plemen holubů. 
         
Autor textu: Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Fotografie: Mgr. Bc. Alexandr Veselý