I v této skromnější skupině holubů je možno z hlediska šlechtitelského a způsobu posuzování nalézt řadu zajímavých témat. Bubláci jsou podobně jako holubi barevní doménou oblastí střední Evropy, byť jejich předchůdci pochází z Orientu, což platí o rousných plemenech i o několika zástupcích hladkonohých.  Typický plemenný znak bubláků, kterým je vydávání nevšedních forem zvukových projevů, které je obecně nazýváno bublání, není sice předmětem hodnocení jako třeba u kanárů, ale pokud jej návštěvník chovu či výstavy uslyší, určitě tito holubi získávají na atraktivitě a nevšednosti. A nevšední věci dnes lidi baví. I bez bublání jsou to plemena esteticky vysoce hodnotná, jenž by neměla uniknout naší pozornosti.  

Způsob chovu

Do střední Evropy se předchůdci dnešních plemen bubláků dostávali relativně dávno, takže dnes jsou to holubi u nás plně aklimatizovaní a navíc do určité míry i prokříženi s jinými plemeny, zejména ze skupiny barevných holubů, kde občasné křížení přinášelo vylepšení pernatých ozdob anebo vznikaly nové kresby či vzorky. Přes provedené křížení, které z počátku výrazně narušuje u odchovů schopnost bublání, se v dalších generacích efekt bublání daří obnovit a po pár letech nikdo neví, že tam bylo použito jiné plemeno. Je však nasnadě, že čím více se upřednostňují estetické prvky, tím více je bublání dáváno do pozadí. Nejlépe bublajícími plemeny s největší délkou a intenzitou projevu jsou plemena hladkonohá. Při způsobu chovu si tak nejdříve popíšeme podmínky pro jejich plemenitbu. Hladkonozí bubláci jsou relativně malí holubi, u nichž je plně zachována schopnost výtečných letových dovedností. Jejich nenápadný vzhled nahrazuje nevšední vitalita, díky které se na holubníku opravdu nebudete nudit. Jsou to holubi s mimořádnými rodičovskými schopnostmi a lze jich s úspěchem využít i jako chůvek pro náročnější plemena. Základním předpokladem jejich úspěšného chovu je získání kvalitního kmene, a to nejlépe v Německu či jiné zemi, kde jsou domovem a dále občasné doplnění nepříbuzných jedinců, aby chov netratil vlivem příbuzenské deprese. Kvalitní jedince je nejlépe možno získat na holubnících, méně vhodné jsou burzy, které se přes rušivé tendence i dnes dělají a některé dokonce speciálně pro bubláky.

Altenburský bublák černý tygr

Altenburský bublák červeně plavý kapratý

Zaměříme se na konkrétní barevný či kresebný ráz nebo příbuzné rázy, jenž lze křížit bez problémů navzájem. Hladkonozí bubláci disponují obrovskou škálou barevných rázů, ale vzhled některých z nich, zejména u kreslených rázů altenburských bubláků nebo projevy orientálního nevšedního zbarvení  u bubláků arabských, by měl chovatel nejlépe nastudovat, než si je pořídí.

Arabský bublák s jeho typickým lalůčkem

Byť na první pohled drobné odchylky od standardu mohou vést k mnohaleté činnosti bez kýžených výsledků. Proto i zde platí, raději méně ale kvalitního. A příznivé ceny bubláků této důležité radě jen napomáhají. Trochu jiné prostorové nároky má výrazně větší franský bublák, kde musíme počítat s většími hnízdními budníky, většími hnízdy a zvýšenou chovatelskou péčí, oproti menším plemenům hladkonohých bubláků. Též chocholka franských bubláků bude před výstavami vyžadovat určitou úpravu.

Chov rousných bubláků má zcela jinou atmosféru. Aniž bychom tušili, že chovatel šlechtí rousné bubláky, stačí zběžný pohled do holubníku a ihned nabudeme jistoty. Chovatelské zařízení pro rousné bubláky jsou na první pohled prostorná, s umístěným relativně velkých a nižších budníků u podlahy, na zdech holubníků velmi často chybí typické sedačky, neboť holubi raději chodí. Neznamená to, že by neuměli dobře létat. Pokud mohou, rádi a docela často létají, ať už ve volném proletu nebo ve velké voliéře. Ale v holubníku jim patří spíše podlaha, zpravidla pokrytá vrstvou hoblin či slámy, a níže položené hnízdní krbce než horní prostor holubníků, který rádi obývají létavější plemena. Podobně jako u barevných holubů, také u bubláků volíme spíše samostatný chov. Soužití s jinými plemeny je samozřejmě možné, ale bubláci se při něm necítí nejlépe. Čím je plemeno rousného bubláka lehčí, tím je létavější a aktivnější. Zde vynikají naši čeští bubláci, jakožto nejmenší zástupci rousných dvouvrkočatých bubláků.

Bucharský bublák v typické plastové kresbě

U nejmohutnějších bubláků bucharských již tolik projevů lásky k životu nevidíme, ale o to více nás překvapuje dokonalost jejich pernatých ozdob, která nemá v některých parametrech konkurenci. Pokud větší rozvoj pernatých ozdob brání úspěšnosti odchovu, lze tyto před hnízdní sezonou zkrátit.  Jiné speciální opatření bubláci nevyžadují. Jsou to velmi spolehliví rodiče.

Posuzování bubláků

Jsou různé přístupy k „přísnosti“ při posuzování holubů. U nás je stále ještě hodně zažitý přístup platný v dobách „železné opony“, kdy jsme neměli v podstatě žádné možnosti porovnání našich holubů se zahraničím a v těchto dobách se tradovalo, že holub na malé a menší výstavě by měl mít stejné body jako na výstavě národní. Tedy „metr“ pro hodnocení by měl být stejně přísný na velké i malé akci, jenž sloužily jako „kvalifikační přehlídky pro výstavy vyšší.  Pak se nám otevřela Evropa, kdy jsme léta zjišťovali, jak na tom opravdu v holubářství jsme, kdy jsme naše chovy díky přílivu nové krve ze západu výrazně oživili. Postupně jsme se naučili porovnávat kvalitu našich holubů s mezinárodním standardem a mírou dosažených výsledků a nůžky se nám počaly rozevírat.  Jenže mít stejný metr na výstavě místní, okresní, krajské, národní, mezinárodní či evropské prostě už nelze. Nehledě na vyšší kvalitu na speciálních výstavách a evropských speciálních výstavách nebo u zámožných chovatelů na Facebooku.

Toho si byli nejdříve vědomi posuzovatelé ze Západu, kteří pro „oprášený“ a více či méně z Německa převzatý evropský způsob hodnocení přišli s myšlenkou poměrového bodového hodnocení. Posuzovatel na jednu stranu přihlédne k místnímu a mezinárodnímu rozvoji kvality plemene, ale zároveň na výstavě určí body dle nastaveného poměru tak, aby z jednoho sta holubů bylo cca 10 jedinců hodnoceno jako výborných či vynikajících (96-97 bodů), asi 50 bylo zařazeno mezi velmi dobré (93-95 bodů) a zbývajících asi 40 do nižších kategorií  (dobrý, dostatečný, případně výlukové jevy). Tento „poměrový“ systém užívaný i na menších akcích,  kde je kvalita holubů obecně nižší, opravňuje posuzovatele využívat celé bodové škály a i tímto způsobem řídit vystavovatele. Je jediným možným řešením, kde posuzovatelé na malých, velkých, mezinárodních či evropských výstavách přihlížejí ke standardům a ke všeobecné bodové škále a hodnotí to, co je na výstavě. V daném místě a daném čase. Bez ohledu na to, že třeba včera na Facebooku někdo publikoval fotku holuba, kterému bychom dali o třicet bodů více. Vzorník nám říká, jak hodnotit holuby a jaké pro hodnocení používat třídy a body, a to generálně pro všechny výstavy. Stejný metr je medvědí službou a v praxi není nikdy reálně dosažitelný. Posuzovatel na jakékoliv výstavě musí být schopen vybrat to nejlepší, vymezit malé vady u holubů horších a definovat šlechtitelský směr u nejméně hodnotných jedinců pomocí uvedení vad velkých.

Český bublák červený běloštítný z chovu M. Fera

Český bublák žlutě plavý kapratý

Pro posouzení bubláků je nejdůležitější dlouhodobá osobní zkušenost. Ideálně spojená s chovem některých těchto plemen nebo aspoň dlouhodobým zájmem a návštěvami chovů. Přesto, když hodnotíte bubláky, vždy vás to nutí přemýšlet. Třeba u českého bubláka díky neskutečně fascinující práci př. Féra a Červeného, ale i mnoha jiných osobností u rázů raritních a méně chovaných, vystoupala kvalita do závratných výšin.

Český bublák modrý tygr

Přesto, když jsem hodnotil speciální výstavu českých bubláků, bylo znát různé prošlechtění typu, výšky postojů, tvaru vrkočů (někdy absentovala příprava) a velmi častý byl špatný přechod mezi rousy a supími pery, kdy samotná kvalita, pevnost a ucelenost per v rousech byla také velmi různorodá. U hodnocení větších plemen bubláků jsou pak zkušenosti ještě cennější.

Bernburská bubláky proslavilo v poslední době andaluské zbarvení

Patří sem bernburský bublák, který je díky mniší kresbě naprosto úchvatným holubem. Právě kresba sehrává při hodnocení kvality důležitou roli, včetně sytosti zbarvení a kompaktních tělesných tvarů. U německého dvouvrkočatého bubláka se dnes prosazuje kompaktnější vyšší typ, s utaženým opeřením, při relativně silné postavě, dlouhých rousech, bujné chocholce a pravidelném předním vrkoči, jenž musí zaručovat holubů dobré vidění.

Německý dvouvrkočatý bublák modrý bělouš

Německý dvouvrkočatý bublák v tomto zbarvení je nazýván kropenáč - muselkopf

Němečtí bubláci dvouvrkočatí v chovu v Duryňsku

Přesto, že vzorník definuje příliš vzpřímené držení těla jako vadu, přírodě a pokroku neporučíš. Jako u jiných bubláků je hrubou vadou vyšší postoj. Chceme kompaktnost, aby rousy působily oproti pěkné a široké postavě jako „podstavec“. Opeřeny musí být dobře i vnitřní prsty. Nežádoucí jsou načervenalé obočnice a nedostatečná sytost zbarvení. Velmi vděčným objektem posuzování by byl kompaktní anglický (americký) bublák, vynikavší svojí vysokou a širokou postavou, pozvednutým předním vrkočem, bujným vrkočem zadním a výtečnými rousy. Bohužel se u nás nachází jen u chovatelů bez výstavních ambicí a k jeho shlédnutí musíme ven a nebo na sociální sítě.

Německý jednovrkočatý bublák modrý bělouš

Německý jednovrkočatý bublák žlutě plavý v dokonalém zbarvení

Obdobně na tom je i bublák německý jednovrkočatý, jenž ale zanechal výraznou stopu  u vylepšení kvality barvy, rozvoje rousů a utaženosti opeření u některých linií českých bubláků, ať je to barvy žluté, žlutě plavé či červené nebo některých rázů s probělenými vzorky.

Bucharské bubláky u nás propaguje převážně jen A. Blaháček

Bucharský bublák jako největší z bubláků nás dráždí svojí mohutnou postavou, ale zejména velmi dlouhým zadním vrkočem, který připomíná po vkřížení parukářů takřka paruku a velkým předním vrkočem. I jeho rousy a supí pera jsou na hranici dokonalosti. Objevují se nové rázy, například mandlový či andaluský, které jsme nedávno uvítali též u bubláků českých. 

Český bublák mandlový - nové zbarvení

Drážďanský bublák pak v zásadních parametrech souzní s českým bublákem červeným a žlutým běloštítným. U výletků lze tolerovat jistou neprokreslenost křídelních štítů, horším efektem jsou záběly spodku, per rousů a jinde. Variantou drážďanského bubláka bez zadní lasturovité chocholky je bublák harzburský. V Německu jsou chováni i dva bubláci, u nichž je ocas rozdělen do podoby dvou vidliček. Jsou jimi šmelnský bublák (hladkohlavý s punčočkami) a německý vidličnatoocasý  bublák (rousný hladkohlavý).

Šmelnský bublák s vidličnatým ocasem

Obecně se v naší vlasti na výstavách setkáváme nejvíce s bubláky hladkonohými. Předním zástupcem je bublák arabský, jehož nejlepší jedinci se honosí vyšším čelem, širokou postavou a přiměřeně širokou hrudí a kratší zadní partií. Dokonalý arabský bublák má dobře znatelný lalůček. U nejrozšířenějšího atlasového rázu výrazně preferujeme zamodralá křídla a ohnivou barvu krku. Zobák mají všechny rázy světlý až rohový, zatímco oči mají všechny rázy tmavé. Červené obočnice jsou zapovězeny. U altenburského bubláka mají zase všechny rázy perlové (bílé) oči, což je znak platný nejvíce u rejdičů. Na první pohled nás zaujmou nejen čisté (neprokrvené) oči, ale zejména nápadně vysoký až předsunutý tvar čela, který dává tomuto holoubkovi běžného polního typu jistou špetku elegance. Při posuzování selektujeme jedince drobné a úzké postavy, s vyšším postojem, nízkou hlavou, ale i příliš krátkým zobákem a červenými nebo hrubými obočnicemi.  Přejeme si syté a čisté zbarvení a pravidelnou kresbu.

Franský bublák červeně plavý

Posledním z plemen u nás pravidelně vystavovaných je franský bublák. Jeho silná a kompaktní postava, jenž navazuje na lasturovitou chocholku bez postranních růžic, dává tomuto silnému holubovi vyniknout ve výstavních řadách, kde se jen těžce hledají nedostatky. Posuzovatel by měl znát kvalitu těchto holubů v zemi původu, aby dokázal správně vydefinovat kvalitu těchto jedinců na výstavách u nás, alespoň na úrovni velkých akcí a speciálek. Jinak myslíme na to, že při posuzování všech akcí uplatňujeme „poměrový, evropský“ způsob. Pro hodnocení kvality holubů máme rozpětí jen sedmi bodů (90-97 bodů). Nebojme se jich využívat.

Příště si povíme něco o posuzování a šlechtění holubů strukturových.

Autor textu: Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Fotografie: Mgr. Bc. Alexandr Veselý