Rejdiči jsou poslední devátou skupinou holubů, jenž je ze všech největší a v globálním pojetí zahrnuje přibližně čtvrtinu plemen. Využití zástupců této skupiny má historické paralely, které vycházejí z neuvěřitelných schopností holubů v letu, kde různá plemena a dokonce i konkrétní linie plemen disponují unikátním způsobem letu vytvalostního, akrobatického, střemhlavého či jiného. Vedle plemen zaměřených na letové mistrovstí se v průběhu přirozeného vývoje stala z rejdičů i typická výstavní plemena, která mnohdy mají zachovány nadprůměrné letové schopnosti, s čímž souvisí velmi často kombinovaný způsob chovu – pro radost z letu a krásu exteriéru. 

Způsob chovu

Rejdiči jsou převážně malá a menší plemena, neboť pro původní letové dovednosti se mnohem více hodily lehčí formy holubů, které se tolik neunaví a jsou pohyblivější. Jen pro některé letové atributy, kterými jsou třeba let plachtivý, střemhlavý a některé další formy, se cenila postava delší či silnější. Již v dávné minulosti, v dobách, kdy létající plemena rejdičů zdobila oblohu takřka všech evropských metropolí, se vedle letového hejnka začalo objevovat i hejno určené k účelům spíše výstavním. Postupně začaly vznikat některé formy plemen krátkozobých, plemena s unikátními pernatými ozdobami či extrémními délkami krků, hlavy, zobáku, nohou a mnohé další, a to doslova na celém světě. Nejen v celém Orientu v jeho nejširším pojetí, ale posléze i v Evropě, v zámořských anglicky hovořících zemích a kdekoliv jinde. Vznikala tak obrovská škála plemen se zcela unikátními znaky, které čeští chovatelé, jenž ze světového hlediska patří mezi nejerudovanější, dosud plně nedocenili a drží se s rejdiči poměrně při zemi. Jsme jedinou zemí střední Evropy, kde je rejdičů vystavováno a chováno tak málo. Zatímco u nás je to maximálně 10 procent holubů, jinde se naplňuje zastoupení nejméně 25 procenty a třeba na Balkáně to může být i přes 70 procent. Přesto mezi rejdiči máme několik zástupců národních plemen, která stojí zato chovat, šlechtit a tím pádem i ochránit a zachránit pro budoucnost. 

Anglický long, zde rousný černý, patří ke stálicím světového holubářství

Rejdiči chovaní k primárně letovým účelům obývají vesměs menší holubníky, kdy pokud je to možné, část dne tráví ve vzduchu, zpravidla formou letu ve středních až nedohledných výškách. Forem letu je ovšem mnohem více. Letově vedený způsob chovu vyžaduje pozornost chovatele, který sledováním hejna tráví i více hodin. Obdivuje schopnosti holubů, eliminuje jedince s nesprávnými vlastnostmi a pozoruje i chování hejna při útocích dravců apodobně. Je to zcela specifický chovatelský styl.

Berlínské rejdiče obdivujeme pro eleganci postavy, krku, tvar zobáku a hlavy

Většina chovatelů rejdičů má tyto drženy v klasických komorových holubnících, kde jim umožňuje volný prolet kolem holubníku. Baví se z krásy a temperamentu těchto holoubků, kdy některá plemena potěší i prvky akrobacie, třeba přemety. Holubníky chovatele rejdičů nemusí být příliš velké, neboť obvyklům plemenům postačují malé budníky, malé hnízdní misky, malá krmítka a podobně. Rejdiče si lze klidně přibrat jako druhé či třetí plemeno a pokud to myslíme s českým holubářstvím dobře, mělo by toto pravidlo platit pro naše plemena národní, kterým je pražský rejdič krátkozobý, pražský rejdič středozobý, rakovnický kotrlák a český rejdič. Výlet z holubníků pro rejdiče je zpravidla poznatelný na první pohled, vybavený pozorovací klecí s horním výletem.

Český rejdič tmavohrotý čápek kompaktních tvarů

U ryzých výstavních plemen rejdičů využíváme velmi často pomoc chův, které tvoří zástupci středozobých holubů. Někdy se hodí i pomoc chovatele. I u krátkozobých forem, která mají menší zobák než krátkozobá plemena chovaná u nás (třeba polská), zařídila příroda u mláďat díky tzv. měkkozobosti, že jsou zobáky u mladých jedinců širší a vyšší než u jedinců vzrostlých, navíc u rejdičů jsou zobáky již od narození poměrově výraznější než u jiných holubů, takže mladé lze odchovat docela snadno. Přesto musíme být pečliví a důslední. Bez těchto vlastností úspěšný chov výstavních rejdičů docílíme jen ztěží. 

Mnozí řadí královeckého barevnohlávka ke králům mezi evropskými rejdiči

Primárním zlepšovatelem kvality rejdičů není cílevědomý výběr, ale přikřížení jiného plemene. Do určité míry lze zlepšit i výkony letové. V dávné minulosti dosahovali rejdiči krátkozobosti díky zapojení racků. Tyto lze použít k vylepšení některých oblastí i dnes. Některé znaky plemen středozobých vylepšujeme přes jedince krátkozobé, kteří oplývají širší hlavou a širším nasazením zobáku. V praxi dnes obvykle rejdiči vylepšují rejdiče. Chce to trochu shánění, trochu invence a pak hodně práce a vytvoření selekčního tlaku. Musíme vždy do křížení použít to nejlepší na holubníku, nikoliv to, co nám zbylo. A musíme přemýšlet, zda nám využité plemeno nezhorší některý znak, což by mohlo mít dlouhodobé negativní důsledky.

Německá jeptiška bývala dříve u nás velmi populárním rejdičem

Pokud se některá linie neosvědčí, a to zjistíme mnohdy až ve druhé či třetí  generaci, dáme ji  pryč. I při správně zvoleném plemeni nebude nikdy úspěšnost během křížení stoprocentní. Budeme rádi, když z deseti odchovů budou dva nebo tři jedinci dále použitelní. Při šlechtění typu nepůsobí jakákoliv „pohlavní vázanost znaků,“ ale tam, kde máme silné samce použijeme z jiného plemeno silné holubice, tam,  kde máme dobré holubice zase silné samce. To jsou ale pravidla využitelná všude. Šlechtěním nových barev se můžeme také efektně bavit. Výsledky jsou dosažitelné brzy a je škoda, že u nás mnohé barevné novinky příliš rychle vychází z módy, pokud to tak lze vůbec nazvat. 

Posuzování

Kromě několika zástupců, kde se soustředíme více na tělesné tvary nebo pernaté ozdoby, zůstává středozobem posuzování rejdičů oblast hlavy. Každý chovatel i posuzovatel si rejdiče rád „přečte“ v ruce. Je jedno, zda se jedná o rejdiče krátkozobého, kde je pohled na prošlechtění všech znaků hlavy zcela ztěžejní, nebo o rejdiče středozobé či dlouhozobé, kde v mnohdy desítkách až stovkách zástupců hledají posuzovatelé co nejdokonalejší parametry doslova pod lupou. Správně vydefinovat výtečné prošlechtění hlavy vyžaduje cit a kumšt. 

Německý výstavní tipler měděný

Když jsem listoval německým (evropským) vzorníkem holubů, nenarazil jsem na žádné zahraniční plemeno, které by bylo u nás více rozšířeno. Máme zde mnoho zástupců, které propagují jednotliví chovatelé, ale ani jediného, který by byl více zastoupen. Centrem vystavování rejdičů jsou akce v Libčicích nad Vltavou a dobré zastoupení je na výstavě v Soběslavi. Pak na speciálních klubových výstavách, kde doslova ožil zejména klub chovatelů pražských rejdičů. 

Pražský rejdič sedlatý mizí z našich chovů i výstav

U našich domácích plemen rejdičů je znát velký odliv zasloužilých chovatelů, a to zejména z hlavního města Prahy a jeho okolí, kde bylo největší centrum. Chovy se rozptýlily do různých koutů České republiky. Nejlépe pracují chovatelé rakovnických kotrláků, kterým se povedlo typ tohoto rejdiče nejvíce ustálit, a to napříč velmi pestrým spektrem barevných rázů. Klub má velmi dobré personální zázemí a vedení. Též podporu zvenčí. Velký propad je znát u chovatelů českých rejdičů, kde nám mizí před očima nejkrásnější a nejprošlechtěnější rázy, jako jsou žlutě plaví, červeně kapratí a mnohé další. Přitom toto plemeno lze při správné péči nasměrovat k dokonalosti relativně brzy.

Rakovnický kotrlák andaluský je jedním z mála počinů novošlechtění

Plemen ke zušlechťovacímu křížení je bezpočet. Některé chovy, zejména tmavohrotých běloušů, jsou stále na dobré úrovni. Někdy úspěchy brzdí přílišná přísnost posuzování zbarvení, zejména u letek za sedmou ruční, kde posuzovatelé nesnesou bílá pera, ale pro výsledný efekt čistého a líbivého křídelního štítu s dokonalou tmavohrotostí skutečně dostačuje a je líbivější počet barevných letek mezi 7 až 10 a pokud se za sedmou letkou objeví něco bílého, nevšímat si. Přísnější musíme být u ocasu, kde bílá pera nemají co dělat. Pražský rejdič středozobý byl oficiálně uznán až v roce 1953 a do evropského standardu zanesen až za „naší éry“ v roce 2012.

Rumunská holokrčka je u nás opět vystavována, ale jak to u zahraničních plemen bývá - pouze jedním chovatelem

Teoreticky je to plemeno velmi mladé, ale skutečnost je pravým opakem. Je to základní plemeno využívané k letovému sportu ve staré Praze. A protože letové umění bylo důležitější, k výstavním účelům jsme se dobrali až mnohem později. U nejpopulárnějších vlaštováků vždy doporučuji občasné křížení s pražskými rejdiči krátkozobými v této vzácně kresbě. Ne vždy se ale chovatelům do křížení chce. Bez něj ale k dokonalejší hlavě, šířce čela a zobáku, prostě nikdy nedojde. Dá se poohlédnout také po obdobných holubech v Maďarsku, Rakousku i jinde. Máloco je dosud dokonalé. Podobné potíže a ztrátu tahu na branku mají i v zahraničí, třeba v sousedním Rakousku u tamních plemen. Samostatnou kapitolou je hodnocení pražských rejdičů. Nedaří se dosud nalézt posuzovatele, který by měl k náročnému šlechtění jeho znaků ten ideální přístup. Mnoho posuzovatelů se spokojí s kratší postavou a jen umírněnou hlavou. Ale chovatelé chtějí hlavy široké, vysoké a kostkovité a klopený, velmi široký a krátký zobák a právě těmto znakům nejsou krátké zadní partie příliš nápomocny. Lepší situace bývá u holubic, ale pokud mají hlavu jako „krabici od bot“, o krátkosti nelze vesměs mluvit. Je dobré šlechtit pražské rejdiče s širší hrudí, aby se někdy delší zadní partie opticky zkrátila a celkový dojem byl vyvážený.

Uzbecký rejdič tschinny je jednou z mnoha atraktivních variací tohoto u nás kdysi mnohem více chovaného rejdiče

Varující je nekritické posuzování pražských rejdičů s hlavami s nízkým čelem a vodorovnějším (tzv. podloženým), úžeji nasazeným zobákem, jako u rejdičů vídeňských. U běloušů až na výjimky není aktuálně žádný chov vyloženě silnozobý, ale jejich nádherné tvary a kostkovitá hlava tyto nedostatky, způsobené historickým využitím v letovém sportu a požadavkem na tmavé obočnice, které jiné rázy nemají, logický. Pražský rejdič díky možnosti zlepšování kvality za využití indiánů, racků i jiných krátkozobých rejdičů je stále fascinujícím holubem. Potřebuje jen šikovnou ruku a u posuzování důraz na hlavní a typické znaky.  

Važme si každého chovatele vzácných rázů - zde vlaštovák černý, plemeno pražský rejdič krátkozobý

Před lety byl u nás zaveden evropský způsob posuzování, který měl do našeho prostředí přinést dvě jeho hlavní přednosti. Jednak u holubů s vadami zamezit tomu, aby i přes své nedostatky mohli patřit k nejlépe hodnoceným na výstavě, kdy je dáno, že holub s velkou vadou dosáhne maximálně na 92 bodů. A druhou předností mělo být to, že u holubů nejlepších nebudeme hledat malicherné nedokonalosti, ale takového jedince na oceňovacím lístku víceméně jen pochválíme. Praxe ukazuje, že oběma těmto největším pozitivním jevům dáváme mnohdy pramalý důraz. S evropským způsobem jsme u nás vytvořili tabulku, která definuje některé výrazy, které k hodnocení volnou úvahou můžeme používat, ale také přesně vymezuje počet zápisů předností, malých (doporučení) a velkých vad. Jako by počet zápisů nahrazoval počet bodů. Není zde možnost zacílit na hloubku předností, nedostatků či vad. Dříve byly vady malé v rozsahu 1-3 bodů, vady velké v rozsahu 4-7 bodů. Dnes dáme za každý bod jednu poznámku. Jako bychom implementovali jednobodový systém do oblasti, která je mnohem pestřejší. Evropská praxe uvádět do pozice přednosti a do pozic doporučení dva až pět zápisů a tyto případně rozlišit přídavnými jmény dle důležitosti, čili používat ke svému hodnocení volnou úvahu, u nás bohužel absentuje. Vítězí tabulka, kdy posuzovatel místo, aby učil, tak počítá. A počítají i adepti a mladí posuzovatelé a možná je to škoda. 

Ve stále špičkové kvalitě lze nalézt rakovnické kotrláky červené sedlaté

Každý posuzovatel se při své činnosti řídí nejen znalostmi standardu a svými zkušenostmi chovatelskými či výstavními, ale i tzv. selským rozumem. Jediným ukazatelem dobře vykonávané činnosti posuzovatele je rostoucí kvalita holubů v oblasti, kde dlouhodobě působí. 
 

Autor textu: Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Fotografie: Mgr. Bc. Alexandr Veselý