Již po mnoho generací moravští chovatelé přinášejí zásadní elán do šlechtění nejpopulárnějšího našeho okrasného holuba – moravského pštrosa. V posledních desetiletích se k okruhu výtečných šlechtitelů přidali četní chovatelé z Čech a opomenout bychom neměli ani naše slovenské přátele, kteří stále více dokazují, že mají pro barevnost a typ moravského pštrosa obdivuhodný cit. Moravský pštros je dnes doslova celosvětově rozšířeným holubem.

Nebývalý elán potkal jeho chov a výstavnictví v sousedním Německu, kde dnes patří k nejvýrazněji expandujícím holubům, u nichž se stále více daří navázat na naše tradice silného, efektivně zbarveného holuba s atraktivní kresbou. Chovy moravských pštrosů jsou známy snad z každé země západní Evropy, ale tito holubi se líbí i v zámoří, tedy v Severní Americe, v širokých oblastech Orientu i jiných koutech světa. 

Letošní rok je pro naše chovatele pštrosů významným milníkem, neboť si připomínají sté výročí existence klubu. Cesta ke vzniku klubu započala přibližně v roce 1920, kdy byl uveřejněn v časopise Zvířena „vzorový popis“ moravského pštrosa a podmínky pro cílené šlechtění plemene byly nastoleny.  Následně na Velikonoční pondělí 17. dubna 1922 chovatelé moravských pštrosů v Brně uspořádali „veřejnou anketu ke stanovení vzorníku moravského pštrosa“.  Chovatelé z Brněnska vystoupili s kritikou přerostlých pštrosů, jenž se v té době objevovali a uhájili typ  lehčího, létavého, tradičního pštrosa. Výsledkem bylo zveřejnění novelizace  standardu moravského pštrosa a v neděli 27. května 1923 uspořádali chovatelé ve známé brněnské restauraci „U Cajplů“ na Kozí ulici ustavující valnou hromadu speciálního klubu. Od svého vzniku měl klub velmi početnou členskou základu s počtem více než 130 členů. Moravský pštros se po českém stavákovi stal druhým nejrozšířenějším národním plemenem a tato situace pokračuje do dnešních dnů. Do určité míry se právě moravský pštros stal symbolem českého holubářství. Jeho podoba nemohla chybět na propagačních materiálech našich výstav, na razítkách našich svazových organizací nebo třeba i na českých holubářských nánožních kroužcích (hlava pštrosa). Pro organizované chovatele je tento holub především nositelem dokonalého zbarvení s přesně rozvrženými lesky, dále výraznou postavou a prošlechtěním znaků hlavy s důrazem na živost a sílu. 

Dne 20. května roku 2023 se v kulturním sále v jihomoravských Vnorovech uskutečnilo jubilejní setkání členů klubu a pozvaných hostů u příležitosti oslavy stého jubilea trvání klubu. Na precizně připravené akci bylo zavzpomínáno na klubovou historii i významné šlechtitele. Historický vývoj v tomto plemeni jsme schopni doložit prokazatelně bohužel až z éry 20. století, s přesahem pamětníků do 19. století, kde nejznámější je zmínka o velkém chovu faráře Volného v Nákle z doby kolem roku 1840. Přesto se tito holubi u nás chovali – jak dokládají vycpaniny ze zámku v Pardubicích (článek: Nejznámější modifikace barev okrasných holubů – šupinatost (pencil)), jakož i velmi podobně vypadající holubi na kresbách dvorního malíře zhotovené pro císaře Františka I. Rakouského na základě jeho holubů chovaných ve vídeňském Schönbrunnu z doby kolem roku 1805 - již dávno v minulosti. Tedy v období dosud ne zcela probádaném, kde nelze očekávat nalezení konkrétních šlechtitelských poznatků, ale spíše drobných střípků.  

Moravský pštros je významným mezinárodním plemenem, což dokladuje i zanícená debata o jeho hmotnosti, jíž jsem se před pár lety jako tehdejší delegát za Českou republiku účastnil na půdě Evropského svazu chovatelů. Přesto, že vzorník moravského pštrosa deklaruje, že jeho ideální hmotnost je 700-750 gramů, kdy tolerovaná je hmotnost 550-800 gramů, v souvislosti s vzácnými barevnými rázy, jenž bývají lehčích postav a na druhou stranu s navýšenou hmotností u chovných samců, vedli jsme v evropské standardové komisi neproduktivní debatu o snížení hmotnostní hranice do 750 gramů. Myslím si, že náš klub ve směru „optimalizace hmotnosti pštrosa“ sám podnikl v posledních letech řadu opatření a není třeba se dále zabývat nepodstatnými oblastmi. Z pohledu nezaujatého pozorovatele se v klubu podařilo eliminovat typ moravského pštrosa těžkého, s nízko položeným těžištěm (po dobu několika let byla sledována hmotnost pštrosů na speciálních výstavách), dále se podařilo odstranit dlouhá záhlaví  a také docílit vyžadovaného pohlavního dimorfismu, kdy holubice jsou žádány jemnější konstituce (s lepšími předpoklady odchovu) než samci. Chceme silné, dobře osvalené holuby, ale s utaženým opeřením. Volnější opeření se objevuje nejen na postavě, ale zejména nám vadí v podocasníku  a nežádoucí jsou i rýhy na krku, jež je třeba z chovů odselektovat. Obecně platí, že volné opeření je běžné u přerostlých, neosvalených holubů, takže i selekčním tlakem na utaženost opeření se vymezujeme od hrubých holubů. 

Ideální typologii moravského pštrosa pomáhá širší postoj na spíše nižších než vyšších „středních“ nohách. Líbivější jsou jedinci s pozvednutěji drženou hrudí, ale těch je stále spíše jako šafránu. Do výrazné míry souvisí tato problematika s požadavkem velmi široké hrudi, relativně kompaktní a hluboké postavy, kdy při tomto stupni prošlechtění postavy se jen velmi obtížně zvedá právě hrudní oblast. Hrudní opeření pštrosa jako u všech silných plemen překrývá ohbí křídel. Krk žádáme silnější, kuželovitě formovaný a spíše kratší, vycházející z šíře hrudi, na němž vyniká široká hlava s pěknou klenbou čela a plynulým přechodem záhlaví – krk. Linie čela a zobáku nesmí být jednotná, ale zobák z této linie musí zřetelně vybíhat. Sklon nesení zobáku je jednou z nejpřehlíženějších vad moravského pštrosa. Objevují se celé linie s poměrně klopenými zobáky, na něž navazuje docela plynule dlouhé čelo. Při pohledu na holuba v kleci se zdá býti hlava velikou s dobrou klenbou čela, ale při posuzování v rukou zjišťujeme, že čelo bez přechodu navazuje na zobák a není zde žádný úhel.  Zobák je u všech rázů pštrosů široce nasazen, u rázů s červenými obočnicemi dobře prokrven, spíše kratší střední délky. Obočnice buď odpovídají u tmavých rázů okolnímu opeření nebo jsou u červených a žlutých rybízově červené, nápadnější konstituce. Oči jsou výrazně prokrvené, co nejvíce červené, pokud možno bez žlutého okruží kolem zorniček či zahnědlosti v duhovce. Při hnědé pigmentaci jsou oči nepravé perlové a s výjimkou přítomnosti některé z obecných vad, by neměly být vůbec předmětem hodnocení.  Držení těla vychází z požadavku souznění majestátností s elegancí a svažuje se mírně nazad. Silná křídla by měla dobře krýt záda, konce letek spočívají na ocase a nekříží se. Ocas je krátký a úzce složený, běžně na 1,5 až 2 šířky ocasních per. 

Naše terminologie popisuje kresbu moravského pštrosa jako pštrosí. Ekvivalentem v pojetí moderní genetiky je název kresba gazzi. Ve světovém holubářství se nejedná - oproti sedlaté nebo štítníka - o kresbu nijak výrazně rozšířenou, ale to nic nemění na její líbivosti. Bíle zbarvené centrální části pštrosa jsou přesnou kresbou ostře ohraničeny od barevných oblastí.  Barevné jsou hlava s navazujícím obojkem, celá křídla, záda, kostřec a ocas včetně podocasníku. Hloubka kresby obojku tvoří dvě pětiny vzdálenosti od kořene zobáku po přední výběžek hrudní kosti při nataženém krku, v záhlaví kryje hlavu až do týla. Kresba je nejvíce kolísavá na obojku, kde se různí hloubka zákresu. Nejčastější vadou kresby je cop, tedy výběžek barevného opeření na zadní části krku. Na výstavách lze až velmi často identifikovat úpravu kresby obojku provedenou nevhodnými metodami. Bohužel i takto „okatá“ úprava často chovatelům projde. U úpravy kresby kreslených plemen platí, že je velmi žádoucí, až nezbytná, ale nesmí být pouhým okem viditelná. Dědičnost kresby gazzi je recesivní, na pohlaví nevázaná. Popsána byla souvztažnost gazzi kresby s recesivně bílým zbarvením (bílí holubi s tmavýma očima), tedy do zušlechťovacího křížení lze využít jak holuby bílé, tak i plnobarevné, zcela bez ohledu na jejich pohlaví. U F1 generace vybíráme jen holuby z hlediska typu a kresbu začínáme řešit od F2 generace. Do zušlechťovacího křížení byli v nedávné minulosti využiti například kingové, modenové či giganti. Na druhou stranu i moravský pštros pomáhá vylepšit kvalitu zbarvení nebo postav u jiných plemen (říman, hanácký voláč či anglická jeptiška). Poměrně vzácně se dnes setkáváme s moravskými pštrosy běloocasými. Tvoří snad nejatraktivnější skupinu z kategorie vzácných zbarvení, jenž vyžaduje po chovateli významnou trpělivost a cílevědomost. 

Barevná paleta moravského pštrosa je v českém prostředí velmi strohá, striktní a ukázněná. Naši chovatelé úplně přehlíží světlé rázy moravského pštrosa, které jsou docela populární třeba v Německu. I na bázi modré barvy máme pouze tmavé varianty, podpořené účinkem faktoru dirty i u barevných rázů, kde to není – vzhledem k umožnění variability zbarvení - nezbytné (dominantní opál). Klub si nepřeje existenci pštrosů v běžné modré barvě jako v zahraničí, kde jsou tyto rázy postupně začleňovány do vzorníků. 

Barvě a kresbě přisuzujeme obdobnou důležitost jako tělesným tvarům. Všechny barvy žádáme syté, hluboké, čisté a rovnoměrně rozložené. Každá barva má svůj typický lesk a svit, které se podílejí na jejím celkovém vzezření.  Lesk vzniká rozkladem slunečního světla při průniku, lomu a odrazu v povrchové struktuře per. Jsou různé druhy lesku, též měnlivé podle úhlu pozorování, kdy pod jedním úhlem vidíme jednu barvu, pod jiným zase jinou a pod dalším barvu původní. Svitem nazýváme odraz slunečního světla (je bezbarvý). Odraz vzniká na hladkém povrchu, a proto klademe důraz na šířku a ucelenost peří, které pro rozvoj svitu vytvoří ty nejlepší podmínky. Třepenitost a drobný list (tvar) per křídelních štítů chceme z chovu pštrosů odstranit. Pudru mají nejvíce modří holubi. U červených a černých jsou ochrana opeření a vysoký lesk  zajištěny tukem přes silněji vyvinuté tukové žlázky. U plnobarevných rázů jsou barvy stejnoměrně rozložené po všech částech těla, včetně ručních letek a rýdováků, kdy specifikem žlutých a červených recesivních pštrosů je, že juvenilní letky jsou probělené a typickou barvu získávají až při prvním pelichání. U plavých rázů vítáme snahu o stejnoměrné rozložení barvy, včetně zad a kostřece. Rozložení lesku u mladých je zpravidla obrácené než u dospělých, proto i zde se vyplatí být trpělivý. 

Výstavní pasáže otevírají žlutí recesivní, jejichž zbarvení je popisováno jako zlatově (dukátově) zářící, syté, hluboké a stejnoměrně rozložené na veškerém barevném opeření, včetně letek a ocasu. Lesk na hlavě, obojku a podocasníku je popisován jako růžový, na křídelních štítech sledujeme bohatý svit.

Foto: Skvěle stavěný žlutý v moderním zbarvení

Foto: Mezi zcela nové rázy patří žlutí bělopruzí

Foto: Žlutý s dobrým tvarem ocasu a klenbou hlavy

Dnešní žlutí mají střední nebo světlejší odstín žluté barvy, tedy je zde znát ústup od tvrdé žluté barvy, která pštrosy léta charakterizovala. Moderní světlejší barva (zejména u holubic) poskytuje křídelním štítům takovou strukturu per, která netrpí na třepenitost. Takové opeření je celistvé, hladké a vyvážené. Nedostatky u světlejší žluté barvy shledáváme v oblasti tzv. rámování per, jakož i v častém výskytu světlejších letek a nebo vyšisovaném zbarvení (letní výstavy). Při ztmavování zbarvení se na křídelní štíty žlutých pštrosů v oblasti, kde mají plaví holubi pruhy, okamžitě dostavuje určitá třepenitost. Pokud je jen naznačená, lze ji brát jako tolerovaný jev a to zejména z důvodu možnosti vytvoření páru se světlými žlutými v rámci vyrovnávacího párování. Dnešní žlutí mají nádherné kontrastní probarvení červených očí a obočnic, jakož i prokrveného kořene zobáku. Mají pěknou výšku čela, výtečné postavy i zadní partii. Někdy jim utíká šířka hlavy a také zobáky mohou být méně skloněné. Přes odchod některých výtečných chovatelů si dokázali žlutí udržet vysoký stupeň prošlechtění. 

Následují červení recesivní, u nichž je velmi sytá, čistá a hluboká barva přítomna na veškerém barevném opeření, včetně letek a ocasu. Lesk na hlavě a obojku je červený, na křídelních štítech, zádech, kostřeci a podocasníku je lesk na krajích per zelený, na střední části per červený, v krátkém přechodu mezi nimi modrofialový. Díky českým a v poslední době též slovenským chovatelům se podařilo ustálit úžasné postavy červených a výbornou šířku hlav. Zůstává našim přáním vylepšení klenby čel, ale i zde jsou již tu a tam nadějné výsledky. 

Foto: Červenými bělopruhými na bázi toy stencil se zabývá RNDr. Tyller

Foto: Detail zbarvení a lesku červeného moravského pštrosa

Foto: Impozantní červený chovný holub

Foto: Mladý červený s dobrou klenbou hlavy, hloubku postavy snad vylepší s věkem

Foto: Červený s vyraznou hlavou (čelo)

Největší popularitě se spolu s červenou těší i barva modrá, jenž je u moravského pštrosa v českém holubářství vždy ztmavená (faktorem dirty) do temně modré. Hlava, obojek, záda, kostřec a ocas jsou pokud možno ve stejném odstínu, co nejvíce odpovídající křídelním štítům, avšak hlava nesmí vyznívat až černě (koksově), lesk na hlavě a obojku je modrozelený,  konce letek a ocasní pruh vyúsťují černě. Nejrozšířenější jsou bezpruzí a kapratí, ale obrovským překvapením je doslova renesance pruhových, jenž z našich výstav před pár lety takřka zmizeli. Dnes se derou opět na výsluní, ačkoliv je před nimi ještě dost práce na zkrácení postav. Bezpruzí a kapratí platí za nejdokonalejší pštrosy v typu. Objevují se i velmi kvalitní holubice, též výborná barva, včetně kapratosti bez rzi a dobré, tedy černé, vyústění letek. Nejčastější vadou jsou světlé letky a delší záhlaví. Výborné zlepšení typu je možno zaznamenat u modrých bělopruhých (dominantních opálů), jejichž barva je žádána zcela tmavá, do značné míry včetně ocasu. 

Foto: Modří bronzově tmaví jsou na ústupu

Foto: Kompaktní tvary modrého běloocasého

Foto: Modrý bělopruhý idealního držení těla a postoje

Foto: Modrý bělopruhý v tomto zbarvení je dnes pokládán za ideál

Foto: Rostoucí popularitě se těší modří pruhoví

Foto: U holubic klademe důraz na sice dostatečně majestání, ale samičí výraz

Foto: Výtečné tvary tohoto modrého bezpruhého kazí volné opeření a nedokonalé probarvení štítů

Poslední ze základních barev je černá, jenž je žádána  sytá a hluboká, stejnoměrná po všech barevných částech. Lesk na hlavě a obojku je modrozelený, na křídelních štítech, zádech a podocasníku zelený. Nežádoucí je bronzový a především růžový lesk. Černí holubi mají velmi kompaktní, krátké a hluboké postavy, dobrou klenbu hlavy, ale velmi často i dva až tři typické neduhy. Jsou jimi slabé zobáky, nedokonalé složení ocasu a volné opeření, projevující se například tzv. varhánkováním per v křídelních štítech. Zahraniční chovy jsou často v daleko lepším opeření, ale ani zde není možné hovořit o dobrém tvaru zobáků. 

Foto: Černý běloocasý se vzpřímenějším držením těla

Foto: Velká část černých vykazuje v křídlech stopy modrého lesku a volnější opeření

Oblíbenými rázy jsou šupinatí, jenž jsou nejrozšířenější jako černí, dále jako modří, červení, hnědí a žlutí. Je u nich znát velký kvalitativní posun, zejména u černých, ale i žlutých šupinatých, kdy výletci mají nezřídka lepší kvalitu než rodiče. U běloocasých pštrosů je velkou devizou tvar zobáků a jejich silné nasazení, zvláště u černých, jenž převyšuje kvalitu většiny barevnoocasých černých. Mají líbivě vzpřímené postavy, kdy úhel držení těla eliminuje případnou delší zadní partii, jenž je navíc opticky zkrácena i bílým ocasem.

Foto: Modrý šupinatý s kratší zadní partií

Foto: Detail šupinatosti černého rázu

Mezi popelky současného chovu pštrosů patří bronzoví a toy stencil, ostatní rázy z balíčku raritních z našich výstav již asi zcela zmizely.  V Německu i u nás jsou šlechtěni andaluští, kteří mohou mít slibnou budoucnost, neboť toto zbarvení vylepšuje utaženost opeření. 

Foto: Červení šupinatí jsou popelkou

Výstavy moravských pštrosů se dostaly do krásných prosvětlených hal třeba v Brně a v Újezdu u Brna,  takže hodnocení barvy má dnes ideální podmínky. Moravský pštros i ve druhém století klubové činnosti zůstává inspirativním plemenem, jehož obliba zdaleka nedosáhla vrcholu.  

Text a foto Mgr. Bc. Alexandr Veselý